ATEEZ imagines

jongho | memory

Líbil se ti jeden chlapec, ale tvé pocity byly, na rozdíl od všeho co jsi kdy cítila, opravdu silné. Nějakým způsobem jsi nerozuměla důvodu, proč to tak je. Tvé omezené interakce s Jonghem - když jsi ho viděla v jídelně kolem oběda - byly vrcholem tvého týdne.

"Hej, Y/N." Náhle se otočil, téměř se s tebou srazil a způsobil to, že jsi upustila svůj prázdný tác. Poté, co chytil tác, než spadl na zem, se Jongho ušklíbl, protože za a) měl možnost předvést své rychlé reflexy a za b) chytil tě, když jsi na něj zírala, přesněji zasněně zírala a červenala se. "Víš, uvažoval jsem, proč takhle na mě zíráš. Je to proto, že dobře vypadám? Nebo..?"

Jongho zmlknul a nadzvedl obočí, když čekal na odpověď. Na rozdíl od jeho sebejistoty jsi koktala, protože tě jeho přímý pohled zastrašil. "Um," prohrábla sis rukou vlasy, když jsi se to snažila vysvětlit.

Naštěstí jsi se vyhnula okamžité odpovědi upozorněním: "Řada se pohnula vpřed."

Jakmile Jongho doplnil mezeru mezi sebou a chlapcem před nim, položil oba vaše tácy na pult, aby je mohla kuchařka přichystat, a znova se na tebe otočil. Jongho, nezastrašený tvou neochotou odpovědět, přistoupil blíže.

S hlubokým nádechem jsi začala: "Já.. No, jo, jsi roztomilý.."

Když jsi se pokoušela soustředit na svůj talíř, Jongho se naklonil dopředu, až jeho tvář byla před tvou. Jongho, nezaujatý pultem a kuchařkou s úšklebkem, se zasmál. "Roztomilý? Jsem pro tebe roztomilý?"

"Jo," přikývla jsi, a marným pokusem dostat ho z tvého osobního prostoru, jsi ho postrčila.

"Díváš se na všechny roztomilé kluky takhle?"

Mírně jsi litovala toho, že jsi mu složila kompliment a uvědomila sis, že jen tak neodejde, ustoupila jsi od Jongha a předstírala nevědomost. "Jako jak?"

"Nevím." Myslela sis, že nepochopil tvé city k němu, Jongho pokrčil rameny a přesměroval svůj pohled na svůj, již nyní, plný tác jídla. "Jako by ti na mě záleželo. Myslím tím, vím že ne, jelikož jsme se potkali teprve na začátku tohoto semestru. Ale když se na mě takhle díváš..."

Když Jongho dorazil k pokladně dříve než ty, nedal ti příležitost se hádat, protože zaplatil za své i tvé jídlo. A za předpokladu, že by jsi ho nesledovala k jeho stolu, protože jsi to nikdy nedělala, se ti Jongho podíval do očí: "Jen to nechápu."

"Jen mi připomínáš někoho, koho jsem znala," vysvětlila jsi mu, když jsi pokládala svůj tác na místo, které bylo naproti něj. Když se na tebe podíval, zmatený tvou upřímností, pokračovala jsi: "A vím, že jsi jiný člověk a mám tě opravdu ráda, tím kým jsi. Ale pozdravila jsem tě ten první den ve škole, protože jsi mi ho připomínal. A obvykle, když se na tebe dívám, cítím se tak šťastná, jsi tak veselý a zábavný."

Když se tvůj hlas zlomil, přinutila ses posadit a pořádně se nadechnout, než jsi to dokončila: "Ale někdy se na tebe dívám a přeji si, aby byl stále tady." Přerušena netypickým Jonghovým tichem, ses na něj nedokázala podívat.

Dokud nevzal tvou ruku do své, vtáhl tvůj uslzený pohled do jeho vřelého. "Opravdu jsi ho milovala, co? Chlapce, kterého ti připomínám?" pouze jsi přikývla a lehce se usmála nad vzpomínkou. Poté řekl Jongho ale něco, co ti vyrazilo dech: "Pokud chceš.. Pokud by tě to učinilo šťastnější.. Můžeš mě taky milovat."