Boj o vlajku

Ty?

Probrala jsem se docela brzo. Jestli je přelom léta a podzimu, tak by mohlo být něco okolo páté ráno. Vše vypadalo tak hezky a mírumilovně. Ale musela jsem vstávat. Ulomila jsem si další kus chleba, ale o něco menší. Vše jsem si sbalila a batoh hodila na záda. Jen mikinu jsem si oblékla, protože byla opravdu zima a šatek si zavázala kolem krku a přetáhla přes ústa. Vyběhla jsem. Běžela jsem pořád k slunci, takže na východ. Vběhla do jakéhosi houští. Plížila jsem se a najednou mě někdo čapnul zezadu a svalil na zem. Byl celý maskovaný, na hlavě kuklu. Měl v ruce strunu. Já jen kulila oči. Ne kvůli tomu, že se mě teď někdo snažil uškrtit, ale KDO se mě snažil uškrtit. Byl to jeden kluk od nás z ročníku, stejně starý jako já. Myslím, že se jmenuje Math. ,,Mathe?“ zeptala jsem se. ,,To jsi ty?“ On se na mě nechápavě podíval a odtáhl se. Vypadal vystrašeně. Shrnul si kuklu z obličeje. Ano, byl to on. ,,Odkud mě znáš?“ zeptal se. ,,Nejsi Annie?“ ,,Ano, jsem.“ přikývla jsem. On se podivil. ,,Promiň, já tě nepoznal. Moc se omlouvám.“ narychlo mě obejmul a zmizel neznámo kam.
Co. To. Bylo? Člověk, sotva ho znám se mě pokouší zabít, pak se omluví, obejme mě a uteče? Byla jsem zmatená. Lidi se opravdu dost mění. Jen jsem zavrtěla hlavou a odcházela. Pokračovala jsem dál k východu. Ozvala se další rachejtle a hlas: ,,Dvacet pět lidí je naživu.“ Sakra. Někdo je vzhůru. Rychle jsem běžela. Mohla jsem běžet asi hodinu, když jsem o něco zakopla. Byla to krabička. Otevřela jsem ji. Byl tam zapalovač a kompas. Nic víc, nic míň. Bylo to fajn. Hned jsem se sebrala a běžela dál. Kolem poledne jsem si dala pauzu. Zakreslila jsem na papír moji cestu. Něco jsem zaslechla. Zašumění a zasvištění. Kolem hlavy mi prolétl šíp. Hned jsem se zvedla a běžela pryč. Toto je hodně nebezpečné. Sprintovala jsem a najednou se ozvalo další švihnutí. Cosi mě popadlo za kotník a vleklo nahoru. Byla to past, jednoduchá smyčka. Během chvíle se ke mně přiblížili lidi. Zakoulela jsem očima. Je to ta stejná parta jako včera, co mě pronásledovala. Měli docela výkonný zbraně. Zatímco někdo měl nůž, strunu nebo kuš, oni našli a z částí smontovali pistole. Nevím, jak to dokázali. A divila jsem se, že mě hned nezabili. Přešel ke mě černovlasý kluk, asi ten, co zabil tu holku. Popadl mě za tvář, úplně ji svíral. Pak si mě měřil pohledem. Pustil mě. ,,Takže holčičko...“ začal. ,,Já nejsem holčička!“ křikla jsem. On se uchechtl a jeho společníci se přidali. ,,Ale ale, tady nám někdo kouše.“ uchopil mě zase za tváře, bolelo to mnohem víc než předtím. ,,Takže poslouchej moje princezno. Buď budeš s náma,“ naklonil se ke mě a zašeptal tiše ,,a budeš se mnou.“ Pak zase začal normálním hlasem: ,,Tak se ti nic nestane. Ale když nebudeš chtít, znám pár lidí, co by tě rádo zabilo.“ Já jsem mu prostě odpověděla: ,,Rozmyslím se do rána.“ On se pousmál. Nebylo to kvůli tomu, že by to znělo lákavě nebo tak, to vůbec. Potřebuji čas pro útěk. Teď se ze mně stává otrok této skupiny.
Nařídil nějakýmu klukovi v mém věku, aby mě sundal a přivedl k ohništi. S žuchnutím jsem spadla. On si mě hlídal, nebyla šance utéct. Přivázal mě ke stromu, kus od ohně. Ten hlavní šéf po mě pořád koukal. Večer mi dal k večeři maso. A když všichni spali, zařídil si to tak, že bude mít hlídku on. Já pořád seděla u stromu. On ke mne přišel a dal mi napít. Nevím, co to bylo, ale voda rozhodně ne. Bylo to nasládlé, ale měla jsem strašnou žízeň, tak jsem vypila celou láhev, dokonce jsem vypila další k tomu. Motala se mi hlava. Posadil mě k ohni. Spíše mě tam donesl, když viděl, že nejsem schopna jít. Posadil mě k sobě a přikryl mi ramena dekou. Objal mě. Normálně bych se bránila, ale byla jsem asi opilá. Takže mi bylo i docela jedno, když mi dal pusu. Nejdřív na tvář. Pak si pomalu začal sundavat mikinu. Mě ji taky sundal. Měla jsem na sobě triko, on jen tílko. Nepřestával mě líbat. Chtěl mi sundat i triko, to už jsem si líbit nenechala. On ale vztekle zavrčel. Nechala jsem se, nic jiného mi bohužel nezbývalo. Už i tričko jsem měla dole. Čekala jsem, že mě nějak zneužije, ale nestalo se tak. Usnuli jsme v objetí.