Boj o vlajku

Hra o přežití

Ráno jsme se probrali. ,,Tři lidi jsou naživu.“ Náhle jsem uslyšela kroky vlakem, Math asi taky. Vylekalo nás to. Náš vrah si jde pro nás. Hranice byla už jen několik desítek metrů kolem vlaku. Beze slova, bez jediného posunku jsme se sebrali, vzali opravdu jen to nejnutnější: každý svoji zbraň, jeden chleba a provazy. Nenápadně jsme se vytratili. Včas, protože jsem periferním viděním viděla osobu jen v černém a s mačetou. Sprinovali jsme kolem vlaku. Najednou jsem si všimla vlajky na střeše. Řekla jsem o tom Mathovi. On jen přikývl. Musíme pro ni. Ale jak to udělat? Vrah byl už ven z vlaku, běžel si pro nás. Math mi vytvořil stoličku, já vyskočila na vlak. Pak jsem mu trochu pomohla. Běželi jsme po střechách vagónů. Vrah několik metru za námi. Najednou jsem klopýtla a spadla mezi předěl vagonů. Math mi ihned podal ruku, ona osoba se rychle přibližovala. Stihli jsme to. Byli jsme dvě střechy od vlaky. Zabiják pár metrů za námi. Pořád se přibližoval. Pak jsme zastavili. Vlajka nebyla na vlaku, ale NAD vlakem. Museli jsme skočit. Chytili jsme se s Mathem za ruce a odpočítali to. Tři, dva, jedna, teď. Ve chvíli, kdy jsme vyskočili, mě cosi ostrého škrtlo o mikinu. Najednou se vše zpomalilo. Já letěla vzduchem. Držela jsem za ruku někoho, koho jsem jeden čas tak trochu milovala. Natahovala jsem ruku po bílém cáru látky. Trhla jsem Mathiasovou i mojí spojenou rukou. Chytili jsme vlajku oba najednou. Dokázali jsme to. Vyhráli jsme. Pak se zase uvedlo do původní rychlosti. Padala jsem s Mathem k zemi a doufala, že přežiju. Zavřela jsem oči a dál putovala k pevnině.