Boj o vlajku

Nový život

Zhluboka jsem se nadechla. Otevřela jsem oči a probrala jsem se. Já neumřela? Co se to stalo? Přede mnou tančily mžitky, viděla jsem rozmazaně. Když se mi hlava trochu uklidnila, zjistila jsem, že se nade mnou kdosi sklání. Nějaký kluk. Měl modré oči a vlasy stejného tmavě hnědého odstínu jako já. Hladil mě po tváři a usmíval se. Já se zprudka zvedla. Chyba. Zamotala se mi hlava a převrátil žaludek. ,,Zůstaň v klidu.“ pověděl mi. Já si teda zpátky lehla. Rozhlídla jsem se kolem. Nebyli jsme u vlaku. ,,Kde to- ?“ zeptala jsem se, ale větu jsem nedořekla, protože mi přitiskl prst na má ústa, abych byla potichu. Po chvíli spustil: ,,Neboj, jsi v bezpečí. Jak tě Dave trefil, hned jsem přispěchal a zabil ho. Odnesl jsem tě sem a ošetřil tě. Dave rád takhle vraždil lidi na potkání. Ale jsi v naprostém pořádku.“ dokončil svůj dlouhý monolog. Klekla jsem si a podívala se mu do obličeje. Až pak jsem si uvědomila, že to je Math. Vykulila jsem znova oči. On jen nadzvedl obočí. ,,Děje se něco?“ zeptal se. Já se jen naklonila a silně ho obejmula. On byl dost překvapený. Z očí mi vytryskly slzy. ,,Děkuji ti moc. Nevím, co bych bez tebe dělala.“ bylo slyšet, jak střídavě lapám po dechu a vzlykám. Asi byl šokovaný, ale objetí mi poté oplatil. ,,Shhhhh, to bude v pořádku. Je to přeci...moje povinnost...“ zadrhával se mu hlas. Snažil se být silný, taky že je. Ale ty jeho slova jsem nechápala. Jeho povinnost? Najednou jsem ucítila cosi mokrého na rameni. Mathovy slzy. ,,Je něco v nepořádku?“ optala jsem se ho starostlivě a odtáhla se. Zakroutil nesouhlasně hlavou. Neměl tolik sil, bylo toho na něj moc. Jen si mě přitáhl k sobě a objal mě ještě víc. ,,Jen to je asi to nejhezčí, co mi kdy kdo řekl. Děkuji ti.“ promluvil velmi potichu. Já jsem ho objímala dál. Rozbrečel se. Utišovala jsem ho. Sama jsem ale vevnitř ronila slzy smutku.