Boj o vlajku

Neznámo

Skákat do toho křoví nebyl nejlepší nápad. Hned pod ním byl totiž velmi prudký kopec. Podklouzla jsem a už jsem jela dolů. Když jízda skončila, otočila jsem se. Byl to opravdu krpál. Bolel mě kotník. Ale jak jsem slyšela dupot a hlasy, tak jsem se zase probrala, popadla moje zavazadlo a běžela dál. Nemohla jsem dýchat. Po několika minutách běhu jsem se obrátila. Pronásledovala mě skupinka asi pěti členů. Doháněli mě. Zrychlila jsem, ale nepomohlo to. Kouknu se před sebe. Je tam vrba a řeka, docela bahnitá. Mám plán. Co nejrychleji jsem si nějak hodila batoh na záda. Natáhla jsem ruce. Zavřela jsem oči a skočila. Zhoupla jsem se na jedné z větví. Dopadla jsem trochu krkolomně, ale byla jsem na druhém břehu. Ta skupina se zastavila, jedna holka dokonce spadla do onoho bahna. Začali mi nadávat, ale já běžela dál. Srdce mi bušilo, plíce mi selhávaly, slzely mi oči. Musím si dát pauzu. Našla jsem jakýsi vykotlaný kmen stromu. Byl tak akorát velký, abych se do něj vešla i s věcma. Byl skoro večer. Mohla bych se podívat, co tam vše je. Krabička, v ní pár sirek. Tři gulášové konzervy. Chleba. Deka. Provaz. Nůž. Šatek. Papír a tužka. Maskovaná mikina. Vše jsem zase sbalila. Vzala jsem si jen kousíček chleba a nůž si vzala do kapsy. Zbytek jsem schovala a sedla si před můj domov. Asi jsem i přes můj pád byla na kopečku, protože jsem viděla kdesi pod sebou plameny ohně. Nechápu je, zbytečně na sebe upozorňují. Co jsem zaslechla, tak vlajka se každý den přemístí. Když jí někdo vlastní, nepohybuje se. Musím ji donést zpět do vlaku. Pole se každým ''úmrtím'' zmenšuje. Než jsem šla spát, vystřelila další krvavě rudá světlice. ,,Dvacet šest lidí je naživu.“ Povzdychla jsem si. Hned jsem si vzpomněla na toho kluka, jak zabil tu malou holku. Hned jsem se schovala do mého stromu a zabalila se do deky. Snad do rána přežiju. Budu muset přežít.