Boj o vlajku

Ruska s lukem

Já jen zírala. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak jsem mohla být tak hloupá a nepoznat, že Natasha není kluk?! Omluvila jsem se ji a ujistila, že se nic neděje. Vysvětlila mi, že mě u toho stromu litovala. Lítost ji přidalo to, že mě věznila parta tyranující ostatní hráče. Kývla jsem hlavou. ,,A když už se takhle naše cesty sešly, proč spolu nespolupracovat?“ navrhla jsem. Natasha návrh přijala a plácly jsme si. Šly jsme a skrývaly se. Když jsme k večeru se usídlily, sdělily jsme si něco o sobě. Natashe je 16 let. Její táta byl původem Rus, mamku má Češku. Když byla malá, asi čtyri roky ji byly, tak se rodiče rozvedli a ona s tátou zůstala v Rusku. Vyrůstala tam. Když ji bylo už 8 let, pomáhala otci, který nevydělával pro oba dost peněz. Naučila se lovit zvířata lukem a kuší. Pak ale někdo jejího tátu bohužel zastřelil a musela se vrátit k mamce. Viděla ji až skoro jako teenager, po devíti letech. Teď už žije v České republice a vydělává peníze tím, že zabíjí přemnožená zvířata, od divokých prasat po sviště. Má velmi zajímavý život. Je to pravá tvrďačka, v žilách ji koluje pravá ruská krev. Tak jsem to teda nazvala já, ale Natashe se to moc líbilo. Sedly jsme si a řekly si, co vše máme za vybavení. Nevěděla jsem, že moje společnice je až tam skromná. Má jen křesadlo, luk se šípy, dva bochníky chleba, lékárničku, šátek a čutoru s vodou. Já hloupá tahám celý balík. Ale aspoň mám všechno. Po večeři složené z napůl ohřátého guláše jsme se uvelebily ke spánku v houští. Nikdo neměl šanci nás tu vidět. Byla to skvělá skrýš. Asi bych v ní usnula rychleji, kdyby neviděla hned dvě červené světlice za sebou. ,,Dvacet tři lidí je naživu.“ Po obličeji mi skoro tekly slzy. Ty světlice byly vyslány ze stejného místa. Asi je tam hromadné vraždění, když vyletěla další. „Dvacet dva lidí je naživu.“ pronesl hlas. Povzdechla jsem si a s touto smutnou náladou jsem usnula.