Boj o vlajku

To nemůže být pravda!

S Mathem jsme se sblížili. Řekla bych, že v této hře byl na tom o dost hůř. Mě umřela kamarádka, zatímco jemu bratranec, nejlepší kamarád a ještě ho dva dávní přátelé podrazili. Litovala jsem ho. Ale teď máme každý jeden druhého, stali jsme se velmi dobrými přáteli. Byli jsme pořád u sebe, nechtěli jsme toho druhého poslat na smrt. Hlavně teď, protože naživu je už je pět lidí ve hře. Bojím se o sebe, bojím se o Matha, bojím se, když procházíme temným lesem a všude vidím kříže ztlučené z vybavení nebo náhrobky z prken. Bojím se i stínů, tmy, samoty, smrti. Není to hezký pohled. Ve volném čase chodím v blízkosti tábořiště a zdobím hroby květinami. Ano, je to hra o život, ale nemám sílu dál přežívat. V hlavě mi vrtají jeho slova. Je to přeci...moje povinnost... Musím se ho na to zeptat. Ale později. Myslím, že jsem se do něj zamilovala. Citím se u něj v bezpečí, nikdy dřív jsem neměla takovýto pocit. U nikoho. Jen u rodiny. Když jsem na něm myslela, létalo mi žaludkem miliony motýlků s křehoučkými křidýlky.  To byl pocit, který jsem měla při probuzení. Myslela jsem, že mi jen je špatně, ale to jsem si nalhávala tu sladkou lež.

Jeden večer jsme sledovali hvězdy. Ani jeden z nás nemohl posledních pár dní usnout. Znenadání se na nebi zjevila červená světlice. ,,Čtyři lidi jsou naživu.“ bylo ohlášeno. Přišlo mi, že to ten rozhlas řekl dost sklesle. Asi ho už nebaví tady pořád hlásit smrt. Jsme tady dlouho, ani nevím kolikátý je toto den. ,,Musíme se schovat.“ prohlásil. Já přikývla. Bude to tak lepší. Unaveni jsme se sbalili a šli chladnou nocí. Po nějaké době jsme došli již na známé místo. Vrak. Teď to bylo asi nejbezpečnější místo. Co jsem si všimla, tak moc lidí netipovalo, že by se tam někdo schoval. Ulehli jsme do jednoho kupé naproti sobě. Vzpomínám si na ten den, kdy jsem se krčila v rohu, kolem seděli drsní puberťáci a vystrašené holčičky. Bylo to, jako by se to událo včera. Tyto chvíle jsem zahnala. Otevřela jsem pusu a spustila: ,,Mathe?“ Ani se neotočil, díval se dál do stropu. ,,Ano Annie? Poslouchám tě.“ Musím se ho zeptat. Jinou cestou to nezjistím. Nádech, výdech. Jdi do toho. ,,Víš, hlavou mi vrtají ta tvoje slova. Proč jsi mě zachránil? Nemusel si...“ ,,Ale mohl jsem.“ poznamenal. ,,Ano, zachránil jsi mě. Dobře. Jen nevím, proč jsi to nazval svojí "povinností".“ dořekla jsem. On jen nasucho polkl, bylo to slyšet. ,,Víš jak dlouho mě znáš Annie?“ ,,No, od té doby, co jsem přišla na druhý stupeň základky...takže to jsou čtyři roky.“ uvažovala jsem nahlas. ,,Ne.“ odpověděl prostě. ,,Známe se mnohem déle. Pamatuji si tě ještě v kočárku.“ uchechtl se. ,,Asi víš, kdo je Vicky Bethany Gardenová, že?“ Zarazila jsem se. Odkud ji zná? ,,To je sestra mojí mamky, nebo také moje teta. Zcvokla se, protože čekala dítě se svým bývalým manželem. Když se jí klouček narodil, chtěla se pomstít. Proto ho když byl malý, řízla do ruky. Šla do lochu za pokus o vraždu. Proč?“ musím to vědět. Jestli mi něco mělo už teď docházet, tak jsem hodně pozadu. A docela se divím, že mi to nedošlo hned na úplném začátku.

,,Já jsem její syn.“