Boj o vlajku

Neštěstí ve štěstí?

Probudila mě Natasha brzo ráno, mohly být tak čtyři. Rychle jsme do sebe hodily kus chleba a vyrazily. Takhle brzo ráno je prý nejlepší cestovat a přesouvat základnu, když všichni ještě spí. Putovaly jsme dlouhou dobu. Cestou jsme viděly další světlice. ,,Devatenáct lidí je naživu.“ bylo poslední hlášení. Kolem poledne jsme se zastavily. Přímo před sebou asi dvacet metrů byla vlajka! Hned jsem se rozeběhla, ale Natasha byla rychlejší. Vzala mi ji před nosem. Já upadla. Ruska se rozeběhla směrem k vraku vlaku. Najednou jsem viděla nějakou skupinku v houští. Ale ne, jen to ne. ,,Neeeee!“ vykřikla jsem ve chvíli, kdy jedna z postav házela sekyrku. Pozdě. Sekera se zabodla do rudovlásčiny hrudi. Skupina zmizela, asi si nikdo z nich nevšiml vlajky. Rychle jsem k ní přispěchala. Měla jsem slzy v očích. ,,Natasho, ne...prosím, zůstaň. Neumírej.“ Ona se jen pousmála a pohladila mě po tváři. ,,Už od doby, kdy jsem tě potkala, tak jsem ti věřila. Ale neboj, budu v pořádku. Ta smrt je jen jako.“ Já se nad ní ještě víc sklonila. ,,Slib mi, že tu vlajku doneseš do vraku.“ pokračovala. ,,Ano, slibuji.“ odpověděla jsem. Dlaní mi utřela slzy a z posledních sil mě lehce políbila na tvář. Pak už zavřela oči. Já se zvedla a ustoupila. Z jejího těla vyletěla rudá světlice. Sledovala jsem ji do té doby, než se na nebi nerozbila na miliony kousků. ,,Osmnáct lidí je naživu.“ promluvil hlas. Já se rozbrečela ještě víc. Ztratila jsem jediného mého společníka. Po nějaké době jsem se vrátila do reality. Její tělo jsem přikryla velkými listy a kolem rozhodila pár kytek. Naposledy jsem se s ní rozloučila a putovala dál, teď už sama.

Je to jen hra.