Stíny hranic

Prolog+Kapitola 1. Začátek konce

Prolog

Ticho. Snové plutí jen za doprovodu tiše hučícího motoru. Dvojice hlasů v pozadí. Vznáším se. Vím, že bych se měla probudit, ale mé druhé já se ještě nechce vypořádávat s realitou. Drží se zuby nehty té hudby doznívající mi v uších. Hlasy vystřídá tichounký křik. Téměř nepostřehnutelný jako pískot myší, tolik nedůležitý oproti té hudbě. Rozeznám housle a violoncello. V hlavě se mi skládá celý orchestr, ale já vím, že tomu ještě něco chybí. Po tváři mě pohladí něco chladného. Dotek smrti, bleskne mi hlavou hlasem, který nepoznávám. Něco je špatně. Na tváři ucítím pálení. Mé druhé já se mě snaží udržet v tom klidném světě, ale už je pozdě. Hudba je pryč, a křik se přibližuje. Brzy mi zní v uších tak silně, že mám pocit, že mi prasknou všechny cévy v hlavě. Prudce otevřu oči. Vše kolem se točí. Jsem snad ještě ve snu? Pevně přimknu víčka k sobě, když mě po obličeji políbí střepy. Dojde mi, že ten křik patří matce. Jakoby svět byl jedna velká spirála, doprovázená jen vřískotem a svištěním pneumatik. Chci vykřiknout, ale zjišťuji, že nemůžu. Prudká rána mě přirazí ke sklu. Mé druhé já vycítí šanci a stáhne mě s sebou. Těsně předtím než se mou hlavou rozezní ta známá hudba, zaslechnu někde v dáli sirény.

Kapitola 1. Začátek konce

První věc, která mě přivítá, když začnu opět přicházet k sobě, je protivné zvonění v uších. Snažím se soustředit na něco jiného, ale zvuk stále nabývá na intenzitě, až přebije všechny nástroje v mé hlavě a existuje jen on. Mám chuť vykřiknout a probudit se z tohohle snu, ale jako bych měla rty přišité k sobě. Uvědomím si, že dlaně se mi opírají o zem, a já tak nějakým zázrakem jsem ve stojce. Síla zvonění se zvedne ještě víc, až připomíná spíše jekot.

„Vzbuď se!" udeří mě v hlavě hlas a já prudce otevřu oči a přerývavě se nadechnu, jako by vzduch byl to nejcennější na světě. Chvíli nevidím nic, než se zorientuji. Nebo se o to aspoň pokusím. Vše kolem je vzhůru nohama. Zvonění se díky bohu přesunulo do zadní části mé hlavy, a vystřídaly ho sirény a tisícovky hlasů. Každý z hlasů byl naprosto jiný. Bombardovaly mě ze všech stran, až jsem měla pocit, že mi snad rozmetají mozek na kusy. Uvědomila jsem si, že mezi tím abych byla rozmačkána, byl jen pás držící mě nad zemí a mé slabé ruce. Počkat, pás? Vzpomněla jsem si, že jsem jela autem s rodiči. Co se proboha stalo?

„Tady nikdo není!" zaslechla jsem mužský hlas nebezpečně blízko. Teď bych asi měla zakřičet. Hlas mě ale stále neposlouchal jako pokaždé v mých snech, a z hrdla mi vyšel jen přidušený pískot. Neměli šanci mě slyšet.

„Hej!" snažila jsem se zakřičet hlasitěji. Jako by mi krkem projela žiletka. Rozkašlala jsem se. Došlo mi, že ta neviditelná síla opět spadá na má víčka. Ne! Musí vědět, že tu jsem. Nesmím usnout. Na to ale moje mysl nebrala ohledy.

„Bože, to se celý město snad zbláznilo?"

„Už se ví, co to způsobilo?"

„Ještě že nejsme jediná nemocnice v okolí. Málem nám nevyšly pokoje." Nemocnice? Snažila jsem se otevřít oči, ale nešlo to. I tak mi ale nemohlo uniknout, že už nevisím hlavou dolů, ale ležím ve vodorovné poloze.

„Divím se, že ta holka ze čtyřky vůbec přežila. Jejich auto prý bylo na kusy. Ty lidi, co tam byli s ní, to odhodilo ven. Tomu chlapovi co řídil, prý vytekl mozek na zem."

„Nemusíš být až tak přesná." Začala jsem panikařit. Co se stalo? A tou holkou myslí mě?

„Přestaňte drbat, vezou nám další nehodu."