Alone - dokončeno

Kam je odvádí? A co se stane se mnou?

Už uběhlo čtrnáct dní a vše se stále opakuje, jen nás pořád ubývá a nikdo nám nechce říct proč. Teď už je nás tu jen osm. Učitelé jsou hrozně odtažití a nic nám neřeknou. Už odvedly i Lucku a kluky. Mě pořád ne. Ale proč by měli? Nikdy jsem nebyla v ničem dobrá, tak proč bych měla být teď?
Zase jsem tu sama, s nikým moc nemluvím. Snažím se učit co nejlépe a ve volném čase kreslím. Domů už jsem napsala spoustu dopisů, ale žádný mi ještě nepřišel. Když narazíme na ten výlet do Berlína, co nám slibovali, tak nás hned okřinou. Začínám si připadat jako ve vězení a stále mi letí otázka, proč tu jsme a proč jich spoustu odvedly. Dneska mám za sebou znovu ty zátěžové testy a čekáme zrovna na výsledky. Co když mě odvedou? Co bude pak? Pošlou mě domů? Už zbývá jen poslední kluk, pak porovnají výsledky a přijdou.
Stojíme v řadě vedle sebe, a přichází Klára. ,,Bella a Jiří půjdou se mnou, dopadli nejlépe z vás všech. Poslední dvojici pošleme domů, tak začněte makat!!! A vy pojďte se mnou." Trošku mám strach, ale třeba se uvidím s Luckou a klukama. Vedli nás k budově s doktorem, ale po schodech jsme pokračovali dál, až jsme došly k železným dveřím. Poslala nás dovnitř s tím, že si máme lehnout na ta křesla a počkat na doktora. Když jsem vešla tak mě překvapil vzhled těch křesel, né moc příjemně mě překvapil. Nakonec jsem se rozhodla posadit a Jirka si sedl ihned ani nezaváhal. Když se otevřeli dveře, tak vešel chlápek v bílém plášti a s divným odznakem. Za ním šli dvě gorily( bodyguardi) a začali nás poutat ke křeslům, byla jsem tak v šoku, že jsem se ani nebránila. Za to Jirka hodně a taky schytal pár ran. Pak spustil doktor svou řeč:,, Asi netušíte proč jste tu, že? Já ano, budu na vás zkoušet nové sérum, přesné účinky neznáme a ani vedlejší účinky. Prosím nasadíte jim ty roubíky? Všech 12 dětí co odešlo před vámi, tímto prošlo a zatím to nikdo nepřežil. Látku jsem se pokusil zlepšit a teď jste na řadě vy." Mezi tím nám začali píchat trubičky s jehlou na konci do rukou, pak nám roztrhali kalhoty a napíchali je i do nohou. Začala jsem se opravdu bát a několik neposedných slz mi steklo po tvářích. Doktor nám to jen odpočítala a v tu chvíli nám do těla začala proudit černočervená tekutina. Nejdřív to bylo jen nepříjemné, ale postupně to začalo hrozně pálit. Měla jsem pocit, jako by hořelo celé moje tělo, pak už si vybavuji jen tmu.
Probrala jsem se, byla jsem stále na tom křesle, akorát už jsem nebyla připoutaná. Jirka už tu nebyl. Když doktor zaznamenal, že jsem vzhůru, tak ke mě přistoupil. ,, Jsi zatím první kdo přežil první část séra, teď tě odvedou do tvé cely a zítra budeme pokračovat, těšíš se tak jako já?" Přišli ty dvě gorily a za ruce mě táhly bůh ví kam. Cestou jsem opět ztratila vědomí. Probrala jsem se na zatuchlé matraci a v místnosti tak dva na dva metry. Vedle matrace byla sklenice vody, co smrděla jak když v ní je bahno, a kus skoro tvrdého chleba. Vody jsem se napila i když jsem se pak málem pozvracela, ale jídla jsem se ani nedotkla. Netuším kolik je a ani kolik bylo když pro mě jedna ta gorila přišla. Vytáhl mě na nohy a před sebou mě strkal do místnosti vedle té co jsem tam byla asi včera. V té místnosti bylo zase křeslo. Automaticky jsem se posadila, hlavně protože se mi motala hlava. Gorila mě přivázala a přišel doktor se slovy: ,, No to je dost, že jsi se probrala, byla jsi mimo několik dní. Mezi tím už tu byla další dvojice a zase to nikdo nezvládl. Mám plnou důvěru v to, že ty to zvládneš." A sám do mě zapojil hadičky a taky mi nalepil takové čtverečky s hadičkama na ruce a nohy, pak mi vyhrnul tričko a nalepil jeden i na břicho. Pak pustil zlatou tekutinu do hadiček a po chvilce jí vypnul a ukázal mi na co jsou ty čtverečky, dávali totiž rány a jen on mohl ovládat jak moc velké. S hnusným smýchem opět pustil tekutinu a začal dávat různě velké šoky do mého těla. Snažila jsem se ubýbat, ale k čemu mi to bylo, když byly nalepené na mě? Po pro mě asi dvou hodinách ve skutečnosti asi 15 minutách, jsem zase omdlela.
Probudila jsem se až na cele. Ucucla jsem si vody a snažila jsem se moc nehýbat, hrozně moc mě všechno bolelo. Pak si tam nakráčel ten doktor a oznámil mi, že už mě čekají jen dvě séra a pokud to přežiju, tak budu super zbraní pro Hydru. V ten okamžik jsem ztratila víru na záchranu a i v to, že chci dál žít.