Horory z prázdnoty

On, já a rodiče

Včera se to stalo zase. Viděl jsem ho tak jasně, jako teď vidím otce dávat si ranního panáka toho nejlevnějšího rumu. No, možná ne zas až tak jasně, přece jenom byla tma, ale vím, co jsem viděl.

Včera večer byl opět slyšet rámus v obýváku. Zvuk dupání, odsouvání židlí a třískání nábytku, se ozýval pravidelně už po několik nocí, ale rodiče nic neslyšeli. Vždy mi řekli, že když už je mi 14, měl bych se konečně přestat bát. 

Jednoho večera jsem se tedy vypravil i přes obrovský strach k místnosti, kde byly slyšet rány. Kráčel jsem temnou chodbou a snažil se získat odvahu. Moje přání bylo, aby to byl jen opilý otec hledající jídlo, a který následně zařízl svoje dobrodružství na pohovce. Nemohl jsem se však více mýlit. Po mém odhodlání otevřít dveře tam nebyl táta, ale On. 

Začal jsem mu říkat On. Při mém prvním setkání s Ním, bylo těžké věřit, jestli se to vůbec stalo, protože stál před vchodovými dveřmi a odemykal je. Byl vidět pouze skrze matné sklo uprostřed dveří. Nikdo jiný než já, nebo moji rodiče, by neměl mít klíče, a tak moje další zastávka byla v ložnici rodičů, kteří se šli podívat na toho vetřelce, ale ten už dávno odtáhl, a já to od táty pěkně schytal, prý si nemám co vymýšlet i pár facek padlo, jelikož jsem ten den nedostal, protože byl otec přes den totálně na mol, tak se váhy denních výprasků zase vrátily do rovnováhy. Máma na to jen tupě civěla, hotová z prášků na schizofrenii.

Včera jsem se s Ním setkal po druhé, jakmile byl spatřen, promluvil překvapivě jemným hlasem. Seděl v křesle naproti televizi, nohy opřené o stůl. Zeptal se mě jen na jedinou věc: „Chceš abych zabil tvoje rodiče?" Normální dítě by řeklo ne, ale já se nad tím musel zamyslet. 

Celý život mě moji rodiče ponižovali, otec mě každý den bil, matka o mně říkala, že jsem mimozemšťan a musí mě vrátit zpátky. Jednou mě o půlnoci vzala z postele a odvedla na nejvyšší kopec v okolí a tam nechala, byly mi čtyři. Moc často ty svoje prášky nebrala a když je brala, dělala jako bych nebyl. Ve škole, tam to bylo stejný, každý den šikana. Tak jsem odpověděl, „Ano." Vzápětí On vstal z křesla, v té tmě mu nebylo vidět do tváře, a šel směrem k vchodovým dveřím. Jeho pohyby byly jisté, jako by šel za světla nebo to tu dobře znal. U vchodových dveří mi věnoval poslední temný pohled, možná se jen otočil.. nevím, tvář byla stejně jako celé tělo zahalena černou tmou, následně vyšel ven a zamkl za sebou. Zajímavé bylo, že nebylo slyšet zasunutí klíče, dveře se prostě zamkly.

Teď nevím, co mám dělat. Nechci, aby zabil moje rodiče, rozmyslel jsem si to. Co mě to sakra popadlo? Kdo to vůbec byl? Rodiče mi věřit nebudou, policie taky ne. Bylo to vůbec doopravdy? Co když mám schizofrenii jako máma? Teď musím jít do školy.

Už bude půlnoc. Dnešní noc zůstanu vzhůru. Skrze střešní okno mi do pokoje proniká měsíční světlo. Připadá mi jako jediné světlo v mém životě. Jsem až po krk zachumlaný v peřině. Pokaždé když se pohnu postel zavrže a mě se rozbuší srdce strachem. 

Najednou měsíční svit něco zastínilo a můj pokoj to uvrhlo do temnoty mé vlastní představivosti. Co to může být? Zaslechnu klepání na okno. Srdce se mi rozbuší až ho cítím v krku. Ozvou se rány, sklo se tříští. Odhodím peřinu a rozběhnu se ke dveřím, což jsem měl udělat už před pár vteřinami, něco mě zvrátí vzad a já dopadnu na zem. Poslední, co slyším, než mi střep vedený zkušenou rukou rozřízne krční tepnu, je: „Měl by sis vážit svých rodičů."