Probudila jsem se a rozhlédla se po pokoji, kde bylo všechno stále stejné. Pomalu jsem vyšla z pokoje a šla se podívat za Lorrie.
"Lorrie?" zeptala jsem se, když jsem otevřela dveře.
"Lorrie, kde jsi?" začal se mi třepat hlas a já po prohledání jejího pokoje se rozutekla dolů.
"Lorrie!" křikla jsem v předsíni, ale bez odpovědi.
Matka a žádný její společník tu taky nebyli.
Popadla jsem kabát a utekla do ulice, která byla pokryta tmou.
Žádné auta nejezdili, ale kdo by jel autem asi v devět hodin večer.
Napadlo mě, že šla přespat ke kamarádce Jane, ale poté, co jsem k ní došla, taky bez odpovědi.
Nervozita ve mně stále stoupala a zima okolo se mi zažírala do kůže. Snažila jsem se zklidnit dech, ale marně. Už z důvodu, že jsem běžela zpátky k domu.
"Lorrie, no tak, kde jsi?" řekla jsem polohlasem a začala myslet na to nejhorší.
Co když matka ji někam odvedla?
Při téhle myšlence se mé tělo a dech zastavily.
Nepřítomně, ale rychle jsem došla domů a šla rovnou k telefonu a vytočila číslo, nad kterým jsem dlouho uvažovala, jestli to udělat.
"Tati?" zašeptala jsem.
"Lesley?" řekl překvapeně. Viděli jsme se málokrát a i když jsem mu nikdy nevolala, tak si můj hlas zapamatoval.
"Je u tebe Lorrie?" nadechla jsem a představovala si každou odpověď.
"Není u mě, proč? Děje se něco?" řekl tentokrát polohlasem on.
"Ne tati, nic se neděje." řekla jsem suše a chtěla už hovor ukončit, ale přerušil mě jeho hlas.
"Myslíš.. Že se ještě někdy můžeme vidět?" zeptal se docela zlomeně. Ale mohl si za to sám.
"Nevím. Dobrou noc."
Nenechala jsem ho už nic říct, protože jsem hovor položila.
Situace se stále ztěžovala. Chodila jsem po domě a snažila se najít jakoukoli známku o tom, kam šla.
Když už jsem vyšla schody a měla namířeno zpátky do pokoje Lorrie, ozval se přes celý dům telefon, což mě donutilo leknutím cuknout. Rozběhla jsem se po schodech dolů a div se, že jsem při tom nespadla.
"Dobrý den, tady nadporučík Henry Duplin. Jste Lesley Crawel?" promluvil hlubší mužský hlas.
"Ano, jsem. Co se děje?" snažila jsem se nehysterčit.
"Dostavte se prosím na policejní oddělení. Vše Vám vysvětlíme tam." dořekl a nechal mě se jen rozloučit.
Nechápala jsem absolutně nic a o to víc jsem měla strach o svou sestru.
Vyběhla jsem na ulici a rychlím krokem šla k policejní stanici, která byla od domu asi dvacet minut, takže jsem tam byla hned.
"Dobrý den, jdu za nadpo-" vyhrkla jsem ze sebe, ale vytrhl mě hlas pana Duplina.
"Dobrý den, slečno Crawel, následujte mě prosím." pronesl beze známek emocí. Procházeli jsme dlouhou chodbou a asi v půlce vešli do dveří.
"Lesley!" rozkřikla se moje menší sestra a rozběhla se ke mně.
Dřepla jsem si a silně ji objala, načež nás ale nadporučík vyrušil tím, že musíme jít. Vzala jsem tedy Lorrie za ruku a následovala ho do šedé místnosti s černými skly, za kterými seděla naše matka. Vyhoupla jsem si Lorrie do náruče, než nám podnaporučík Jackson, jehož jméno měl na jmenovce, pokynul, abychom se posadily.
"Vaši matku před pár hodinami nahlásil její společník, jak jsme se již dozvěděli z výpovědi, za zanedbávání péče o nezletilé. Dále se po domovní prohlídce zjistilo, že používá dlouhodobě návykové látky. Bude tedy zadržena na svobodě, až do soudního projevu." odmlčel si a zkontroloval nás pohledem.
"Proto budete svěřeny do péče otce." dodal a já se trhaně nadechla. Lorrie jen kmitala pohledem mezi mnou a podnaporučíkem, ale mlčky.
"Za jak dlouho budeme muset jít k němu?" odhodlala jsem se promluvit a zvednout k němu znovu pohled.
"Je čas do pěti dnů." kývl hlavou na nadporučíka, který nám podal sklenice vody. Lorrie odmítla, ale já potřebovala ihned se něčeho nalít, protože jsem cítila, jak se moje tělo sevřelo a nebylo schopno nadále normálně pracovat.
Stačilo tedy jen následovně sepsat několik papíru a mohlo se jít domů.
Lorrie si od té doby, co jsme vyšly z oddělení pobrukovala nějakou melodii, ale tentokrát mě to neštvalo, jako vždy. Možná jsem byla i raději, že kolem mě nebylo ticho.
Doma jsem Lorrie uložila zpátky do postele, když provedla hygienu a sama jsem si taky zalezla do postele. Pozorovala jsem můj pokoj, který bude můj už jen pár dní. Snažila jsem se tímto uspat, ale nic, absolutně se nic nezměnilo ani když bylo po čtvrté ráno.
