we met in a dream. | roger taylor

cast twelve

ᴅᴇᴀᴋʏ

___________________________________

o několik týdnů později

Dnešní ráno bylo pro mě v divné náladě. Nebylo mi špatně, to ne. Ale necítila jsem se nějak extra dobře.
"Ahoj Lesley, děje se něco?" ozvala se Jess, když jsem vešla do kuchyně a sedla si na židli.
"Nic se neděje, jen jsem se špatně vyspala." pokusila jsem se o úsměv, ale Jess přede mě postavila hrnek s čajem.
Celou dobu, při popíjení čaje jsem přemýšlela, jaké překvapení pro mě kluci mají. Před pár týdny od nich odešel Mike, který hrál na baskytaru. Dost mě to zarazilo, stali se z nás dobří kamarádi, stejně tak, jako s Timem, se kterým jsem se nedávno potkala, protože byl u kluků.

"Dobré ráno slečny." vešel do místnosti táta v županu a políbíl Jess.
"Dobré." řekli jsme sborově a Jess se na mě usmála. Chtěla jsem se táty na něco zeptat, ale přerušil můj budoucí plán zvonek, který nepřerušeně zvonil.
"To budou kluci, omluvte mě." usmála jsem se a oblékla si kabát ležící na židli.
"Dobře, užijte si to." stihl za mnou zavolat táta, než jsem zabouchla dveře od domu.
"Dobré ráno." usmál se Freddie a pevně mě objal.
"Dobré i vám." pousmála jsem se a objala se s kluky, jenže v Rogerovým objetí jsem se necítila jako dřív. Objal mě jen tak.
Nechtěla jsem se v tom rýpat, tak jsem to zahodila za hlavu.
"To překvapení už čeká." odpověděl Brian s úsměvem, když jsem se nadechovala.
"To mi čteš myšlenky nebo předpovídáš budoucnost?" zašklebila jsem se a ohlédla se na Rogera, který mě zřejmě ignoroval.
Dnes jsme spolu nepromluvili ani jedno jediné slovo. Zaráželo mě to. Poslední dobou se naše komunikace blížila k bodu mrazu a zapomění a i naše sny už nejsou, co bývaly. Je odtažitý a vyhýbá se praktikcky všemu.
"Asi se jen špatně vyspal." zašeptal směrem ke mně Bri a pohladil mě na rameni.
"To mi chceš říct, že každý den se špatně vyspal?" řekla jsem bez emocí a uhla pohledu kudrnáče, který si jen povzdechl.
"No.. A.. Těšíš se na to překvapení?" přerušil ticho Freddie, který určitě celou dobu slyšel naši konverzaci o pár slovech a snažil se odlehčit situaci.
"Samozřejmě. Uvažuji nad tím od té doby, co jste mi to řekli." pousmála jsem se a sledovala okolí, když jsme se už blížili k domu a provizorního studia kluků. Brian se usmál, ale jakmile se vedle něj objevil Roger, který zřejmě už nechtěl být sám v zadu, zamračil se na něj a když se Brian zamračí, tak nevíte, co od něj očekávat. Člověk jako on se nemračí, pokud teda není naštvaný a přímo vytočený.
V tichosti jsme vešli do domu a šli rovnou do studia, které bylo v oddělené garáži. Celou dobu jsem se snažila vyvodit, kde to překvapí je a co to může být. Nakukovala jsem se všude, kde se dalo, ale bez úspěchu, dokud se domem a garáží nerozezněl zvovek. Freddie s Brianem se zvedli a odešli. A samosebou mě tu nechali s Rogerem.
"Jak se máš?" řekl z ničeho nic. Nechápavě jsem se na něj podívala.
"Co ti mám na to odpovědět? Lhát ti opravdu nebudu. Každým dnem mi ubývá nálada a jen se horší. Co jsem ti udělala, že tohle děláš? Že se takhle chováš?" odpověděla jsem se neutrálně, ale nakonec jsem na něj vyjela. Měla jsem toho dost. Čtrnáct dní se chová jak naprostý idiot. Podělaných čtrnáct dní. Roger se na mě ublíženě podíval, ale hned se jeho výraz proměnil v kamenný.
"Vůbec nic nechápeš." odsekl a podíval se z okna.
"A jak mám něco chápat, když ani to jedno podělaný slovo se mnou neprohodíš?!" naštvala jsem se, vyloženě jsem zuřila. A můj vztek se ještě víc prohloubil, když ani neodpověděl. Zatnula jsem pěsti a snažila se uklidnit. Ale nejvíce mě mrzelo, že taková jsem nikdy nebyla. Nikdy jsem po nikom nevyjela.

"Um, ahoj." ozvalo se ode dveří a já rychle zvedla pohled k mladšímu brunetovy s menším nervózním úsměvem.
"Ahoj." odpověděla jsem se a s otazníky v očích se podívala na Briana s Fredem.
"Tak tohle, je naše milá Lesley, John, náš nový baskytarista." usmál se a radostí zatleskal. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři a ještě víc, když jsem pochopila, že tohle je to překvapení. Stoupla jsem z gauče, přičemž si poupravila svůj tmavě fialový svetřík a mířila si to k Johnovi.
"Moc mě těší Johne, jsem Lesley." usmála jsem se a přijala jeho ruku.
"I mě t-těší." lehce si oddechl a mě překvapilo, že se taky zakoktává. No, alespoň v tom nejsem sama. Rychle jsem ho uvěznila v pevném objetí a hlavním důvodem bylo hlavě to, aby z něho ta nervozita odpadla, což se možná i z části povedlo, protože se uvolnil.

Po pár minutách povídání a seznámovaní především Johna se mnou, kterého se Roger samozřejmě neúčastnil, se kluci odporáčeli jít k nástrojům. Jako vždy jsem si sedla na konec gaučíku a poslouchala je. John se hned ze začátku chytal a hrál velice dobře. Dokázal udržet melodii a rytmus, což se na začátku Mikeovi moc nedařilo.
"Tuhle bych klidně i nahrál." ozval se po skončení Keep yourself alive, Freddie. Všichni po něm hodili zmatený pohled.
"Frede, děláš si srandu?" (-are you joking? - všichni známe) řekl Roger druhou větu, co jsem tu.
"On to asi fakt myslí vážně." hodil po nás Brian vyděšený pohled, protože Freddieho pohled mluvil za vše.
"Co takhle zařídit na neděli, což je zítra, koncert a uvidíme reakce lidí, které nejsou falešné." otočil se na nás Freddie, když přestal hledět do okna.
"Freddie.. Dobrá tedy." povzdechl si Brian a podíval se na Johna.
"Zvládneš to?"
"Určitě to zvládne." odpověděl za něj Freddie, za což si od kudrnáče zasloužil pohled, kterým ho propaluje.
"Myslím, že ano." nejistě se zašklebil.
"Máte na to jeden den a půl. John se rychle hodí do pohody a bude si to i užívat. Co jsem vás teď sledovala a poslouchala, rychle se k vám přidal a bez jakékoliv pomoci dokázal vydedukovat, kde jaký tón patří. Věř si alespoň trochu Johne." usmála jsem se na bruneta s baskytarou v ruce, jejiž krk mnul velice pevně.
"Opravdu?" ozval se ironicky Roger. Protočila jsem očima.
"Ano opravdu, Taylore." zavrčela jsem a odešla z místnosti přímo do kuchyně.
"Já.. Děkuji moc. Opravdu mě potěšilo, co jsi řekla." pronesl za mnou John a přešel vedle mě.
"Nemáš vůbec zač." usmála jsem se. "Jsi opravdu šikovný."
"Podáš mi prosím ten džus, co je na konci linky?" zeptala jsem se, když jsem vytahovala z horní poličky sklenice.
"Ovšem." podal mi, to co jsem potřebovala a nalila ho do skleniček, které jsem dala na tác. John mi přišel velice sympatický, jen byl stydlín, to jsem poznala hned.
"Nesu džus." prošla jsem dveřmi, které mi podržel John a tác dala na stůl.
"Děkujeme zlatíčko." usmál se Freddie a hned se napil.
Poznala jsem, že jsem přišla trochu nevhod, protože Rogerův výraz byl celkem naštvaný.
S kluky jsme si ještě necelou hodinu povídali, dokud jsem neodešla. Musela jsem dělat ještě pár věcí do školy a nachystat se na přednášku, která bude tentokrát na škole. Moc jsem na vysokou nechtěla, ale rodiče to zařídili dřív, než jsem se stihla nadechnout.

Nechtěla jsem tady být. Proč se nám ty sny musí zdát?
Roger hned jakoby vycítil mou přítomnost, protože přišel poněkud rychle a sedl si do křesla. Nechtěla jsem mluvit. Neměla jsem ani proč. Stále mi neodpověděl na otázku, kterou jsem mu položila v garáži.
"Lesley." zašeptal a prohlédl si mě.
"Nevím, co ti říct. Nechci se znovu hádat."
"Myslíš, že já ano? Nebaví mě, jak pořád děláš, že tady nejsem, prohodíš se mnou maximálně tři věty a k tomu buď ironicky nebo odsekneš." zamračila jsem se, ale snažila se nevybouchnout.
"Vše má své důvody, Lesley." znovu mě jméno řekl jinak, což mě donutilo se lehce ošít.
"I když vše má své důvody, tak pochybuji, že to má co dělat s tím, že se takhle chováš."
"Nic nevíš.." hlasl a promnul si rukama kolena.
"Tak když nic nevím, tak mi nedávej důvod nad tím přemýšlet a trápit se." založila jsem si ruce na hrudi, ale mou pozornost získal déšť, který začal stékat po oknech, protože mi dodal nejistotu. Minule jsem při dešti načapala toho údajného, který mě momentálně skenuje pohledem a tu druhou.. Nevím, jak ji nazvat. Rogerovo uvolnění, asi.
"Nechci aby ses trápila, ale nechci, aby ses v tom hrabala."
"Ve tvém chování? Rogere promiň, ale jsme přátelé, nebo jsme alespoň bývali, a já nenechám, aby si zůstal v brindě. I když mě štveš a každým dnem zhoršuješ mou náladu a současnou situaci, pořád mi na tobě jaksi záleží." vypadlo ze mě, čemuž jsem se divila. Proč dřív nepřemýšlím, než něco řeknu. Pořád jsem na něj naštvaná, jenže teď si bude myslet, že je vše v pohodě.
"Lesley.. Lesley nezhoršuj to." hlesl a nasadil si pevnou, ledovou masku.
"Dáváš mi k tomu důvody." odsekla jsem. "A jedinej, kdo tu neustále něco zhoršuje a komplikuje, jsi ty."
"Tak je ignoruj." pronesl, jako by se nechumelilo.
"Stejně jako ty mě? Zapomeň, nejsem takový ignorant, jako ty. Budu ty důvody řešit, ať chceš nebo ne."
"Nebudeš řešit přece sama sebe, ne?" postavil se a než jsem se stačila nadechnout na otázku, políbil mě.