ʙᴀᴅ ᴍᴏᴏᴅ
___________________________________
Zase, jako každý sen jsem se objevila v Rogerově domě. Potichu jsem vstala ze sedačky a nakoukla do předsíně. Jenže tam bylo překvapení. Měl tam boty. Rychle jsem se rozhlédla po místnosti a pomalu a hlavně potichu jsem se rozutekla nahoru.
"Myslíš, že nevím, že tu jsi?" ozval se Rogerův hlas za mnou. Prudce jsem se otočila za jeho hlasem. Otevřela jsem pusu, že něco řeknu, ale nakonec jsem byla potichu. Jenže on taky. Stáli jsme naproti sobě, mlčky a prohlíželi se.
"Proč?" protrhla jsem ticho.
"Proč, co?" přivřel oči a nervózně popošel. Věděl moc dobře, na co narážím.
"Proč se tak chováš? Co jsme ti udělali? Spíš, co jsem ti udělala já." hlesla jsem a nechala pohled zabodnutý v jeho očích.
"Chovám se úplně normálně." odeskl a já poznala, když se natočil ke světlu, že pil. Jeho oči byli lesklé a ztráceli tu nádhernou nenahraditelnou barvu.
"Nechováš." zamračila jsem se.
"Proč si začal pít?" nadechla jsem se a odhrnula si vlasy z obličeje.
"Piju, jako vždy." zakroutil hlavou.
"Rogere, přestaň." řekla jsem hlasitěji, přičemž sebou lehce cukl.
"Piješ prakticky furt." rozhodila jsem naštvaně rukama. Roger zakroutil hlavou v nesouhlas.
"Rogere. Jsme ve snu, tady můžeš dělat cokoliv, co chceš, ale když už si něco řekneme, pamatujeme si to." řekla jsem nepříjemně a stále víc se přibližovala k blonďákovi, který už byl skoro u zdi.
"Já nevím!" rozkřikl se. "Prostě nevím, co mám dělat. Moje myšlenky poskakují sem a tam, pak přijdeš ty, pomotáš několika lidem hlavu a ještě k tomu všemu, Sally!" zakřičel, ale už mírněji.
Po pár sekundách se opřel o zeď a následně po ní sjel.
"Jak všem pomotala hlavu? Nemel blbosti." zakroutila jsem rozpačitě hlavou a prohlédla si ho.
"Tak co pohledy Mikea na tebe? Cashe?" vyjel po mě. Vůbec bych neřekla, že bych klukům pomotala hlavu.
Neodvážila jsem se promluvit.
"Proboha Lesley.." zašeptal a prohrábl si frustrovaně vlasy.
"Jdi pryč, nebo se neznám." řekl znova tiše a já se na něj podívala.
"Úžasný." ironicky jsem se uchechtla a rozběhla jsem se dolů po schodech. Ale tentokrát na mě už žádný hlas nevolal.
Unaveně jsem otevřela oči a sedla si. Nic se mi nechtělo. Nechtěla jsem nic, jen spát. Vlastně ani to ne. Taylor. Dnešní sen byl opravdu zajímavý. Nechápu to. Nechápu nic, co se jeho týče. Tak dobří přátelé jsme byli.
"Dobré ráno slečno." vytrhla mě z myšlenek doktorka, která nesla Lorrie nějaké léky, tedy kapačku. Lorrie! Prudce jsem se na ni podívala. Byla bílá jako stěna, rty lehce popraskané a bezvládné tělo ležící na posteli.
"Jak na tom je?" řekla jsem tiše a prohlédla si doktorku, která se na mě se ztrápeným pohledem podívala.
"Je na tom špatně, musím-li býti upřímná. Naráz byl silný. Prodělala vnitřní krvácení a otřes mozku, po kterém upadla do bezvědomí a tak tomu je i teď." sjela pohledem zpátky na mou sestru.
"Probudí se?" dřepla jsem si k ní a chytla ji za bílou ruku.
"Mohla by. Procenta na probuzení nejsou nijak nízká." usmála se a odešla. Nemohla jsem tady být. Každé mrknutí mě ubíjelo. Stoupla jsem a s lehkou pusou na čelo Lorrie, jsem odešla. Dala jsem na recepci požadovanou částku a vyšla z nemocnice. Byla jsem si vědoma, že bych asi nikdy v tomto stavu nevyšla mezi lidi, ale momentálně mi to bylo jedno.
"Lesley?" ozval se vedle mě udýchaný hlas Briana. Polekaně jsem trhla hlavou a snažila se na něj moc nedívat.
"C-Co ty t-tady?" vykoktala jsem se ze sebe.
"Spíš bych se měl ptát já tebe." zamračil se kudrnáč.
"Jen jsem se š-šla p-projít." pokrčila jsem rameny.
"Lesley." chytl mě za rameno a otočil čelem k sobě. Jeho výraz se rychle změnil. Svaly se uvolnily a v očích byla známka strachu.
"Co se proboha stalo?" vyjekl vyděšeně a prohlédl si mě ještě jednou.
Zakroutila jsem hlavou. "Nic."
"Lesley. Přestaň to na mě hrát. Něco se stalo, takže, vyklop to." chytl mě za obě ramena.
"Lorrie.. Má sestra.. Ona. O-Ona je v nem-mocnici.." rozklepal se mi hlas a z očí mi vytryskly slzy.
"Proboha.." vyhrkl a rychle mě obejmul. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl plakat. Nikdy jsem nechtěla, aby někdo viděl, jak jsem zlomená. Ale teď měl Brian obě. Ruce jsem mu pevně obmotala kolem zad a jeho svetr zkrčila v mých dlaních. Snažila jsem se vzlyky utišit tím, že zadržím dech, ale nebylo to ničím platný.
"Už jsme tu.. Briane!" vykřikl nadšeně Freddie. Tedy podle hlasu jsem poznala, že je to on. Jenže konec věty řekl jinak. Nejistě.
"Co se stalo?" zaslechla jsem hlas Johna. Tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby mě viděli a zajímali se. Cítila jsem, jak se Brian nahl a zřejmě podal ve formě šeptání klukům, příčinu.
John zadrhaně dýchal a Freddie se k nám rychle přidal do objetí.
"Nechceš jít třeba k nám?" šeptl Freddie. "Roger tam není." vyhrkl dodatečně John. Nejistě jsem přikývla a odtáhla se od Briana. Avšak s hlavou dole.
"Nemusíš před námi schovávat tvůj ztrápený obličej Lesley." objal mě Freddie kolem ramen. Lehce jsem hlavu narovnala, což ho donutilo se usmát.
"Myslím, že dneska toho asi moc neuděláme. Takže navrhuji nějaký film a spooustuu jídla." navrhl Freddie. Kdo jiný. Brian zároveň s Johnem po něm střelili škaredý pohled.
"V pořádku kluci." narážela jsem na jejich nedávný pohled. "Není to nějak špatný nápad." vydala jsem ze sebe vyhrkaně.
"Dobře tedy. Ale Freddie by se měl maličko zklidnit. Vím, že to myslí dobře, ale vždyť ona je přichystaná do hrobu." pronesl John a Brian se uchechtl.
"Klidně mi ho přichystejte. Bude mi tam dobře." poznamenala jsem.
"To ti jako s námi není dobře?" řekl na oko uražený Fred a já zavrtěla hlavou.
"Je-" řekla jsem sklesle, ale Freddie se hned omluvil, že to tak nebylo myšleno. Avšak já to pochopila.
"Můžu se zeptat. Kde je Roger?" nejistě jsem se zeptala s pohledem na zemi.
"Myslím, že je u té.. Sally. Ráno nám akorát prozradil, že si s ní potřebuje něco vyříkat a ujasnit." řekl Brian a pohladil mě po rameni. Takže v tom snu mluvil pravdu. Asi jen o tomto.
"Aha." zmohla jsem se pouze na tohle.
Celá cesta byla prakticky v tomto duchu. Sem tam se něco řeklo a pak byla zase chvilka ticha.
"Taak, pojďte dovnitř." zavelel Freddie, když odemknul dveře. Všichni jsme vešli, vyzuli se a jako káčátka čekali v řadě v chodbě do kuchyně.
"Chce někdo něco?" zeptal se pro změnu John.
"Já prosím čaj." ozval se Bri a koukl na mě. "A Lesley taky, viď?" pousmál se a já přikývla. Fred si otevřel pivo a zamířil si to rovnou na gauč, kde jsme ho my postupně následovali.
"Co pustíme?" podíval se na nás Brian, klečící u televize. Pokrčila jsem rameny a více se zamuchlala do deky, protože jsem před tím ještě mluvila s Jess a objasnila jí situaci.
"Co třeba.." přehraboval se v krabici s kazetami.
"Dnes nebo nikdy?" přečetl název a pohledem sjel k nám.
"Vím, o čem to je. Tak šup s tím." zasmál se Freddie a nedočkavě si poposedl. Brian s pobavením ve tváři to zapl a přidal se k nám. Celý film byl jak o mě a Rogerovi. Přátelství, nenávist, postupná láska, problémy. Až na ty dvě poslední to sedí.
Sotva, co film skončil a kluci drbali, ano, doslova drbali každou postavu ve filmu, se ozval klíč v zámku a následné odemknutí. Vylekaně jsem se podívala na kluky, kteří se zvedli.
"Dělej, že spíš, hm?" nařídil Freddie a já nejistě přikývla.
Lehla jsem si a dala si k části obličeje deku, protože se mi nedařilo vytvořit bezstarostný výraz při spánku.
"Ahoj kluci." řekl Roger a zřejmě se posadil na židli. Následně se ozvalo zasyčení a Johnova věta, že spím. Dále Roger už nemluvil. Tiše jsem si povzdechla a zavrtala se více do deky.
Poté se kluci asi odebrali do zkušebny, protože všechny hlasy utichly.
Teda, až na jeden. Vedle mě se ozvalo lehce šustnutí, protože si dotyčný asi dřepl.
"Jsem si vědom každé chyby, co jsem udělal, Lesley.." zašeptal malinko chraplavý hlas. Hlas Rogera.
