ᴀғʀᴏʙᴏʏ
___________________________________
"Lesley?" zašeptal kdosi vedle mě.
"Lesley, musíš vstávat, trochu se změnil plán."
Otevřela jsem oči a a otráveně vdychla.
"Co se děje?" podívala jsem se na tátu, který dřepěl vedle mé postele.
"To vám řeknu u snídaně." usmál se a já přikývla.
Jakmile odešel, tak jsem se šla obléct. Skoro všechno oblečení jsem měla stále v kufru a ve skříni jen černou mikinu s šedým trikem a kalhoty jsem měla přehozené přes židli. Nijak jsem se nerozmýšlela a si obléct, to co bylo venku.
"Dobré ráno." řekla jsem spíše Lorrie, která byla též oblečená.
"Tady máte snídani holky." otočil se na nás táta s talíři v rukách.
"Děkujeme, ale to jsi nemusel." pousmála jsem se a vzala si od něj talíř.
"Ale musel a navíc, palačinky zvládne každý." uchechtl se a Lorrie se na mě pobaveně podívala.
"Takže v čem je ta změna plánu?" zeptala jsem se táty, který si u stolu četl noviny.
"Musíme jít nakupovat a poté se stavíme u mě v práci, musím něco zařídit." uchechtl se a na konci věty protočil oči.
"Co vlastně děláš za práci?" zeptala se Lorrie s úsměvem.
"Jsem obchodní manažer a jelikož spolupracujeme s novinářskou firmou, tak musím momentálně uvést jejich noviny do tisku a poté zařídit ať vyjdou ven."
"Oh, zní to celkem složitě." podívala jsem se na tátu.
"A myslím, že bychom mohli jet." kývla jsem na Lorrie.
"Vy jste ale rychlé." zasmál se táta a stoupl si. Posbírala jsem talíře a odnesla je do dřezu, přičemž jsem je chtěla umýt, ale táta mě zastavil s tím, že to udělá poté on.
Obula jsem se a kabát si nebrala. Dnes na poměry Londýna bylo teplo a moje mikina mi tudíž vyhovovala.
"Klidně si sedni dopředu, pokud chceš." pobídl mě, když jsme byli u auta. Otevřela jsem dveře a sedla si na místo spolujezdce.
Cesta nebyla nějak dlouhá, ale trvala, protože bylo ráno a tudíž i menší kolony.
"Takže co potřebujeme?" zeptala jsem se, když jsme byli v obchodě.
"Mléko, zeleninu a nějaké to maso a pečivo."
"A klidně i něco, co budete chtít." dodal s úsměvem, ale já jsem zavrtěla hlavou na nesouhlas.
"Tati, ty moc do obchodu nechodíš, že?" ušklíbla jsem se pobaveně, protože absolutně nevěděl, kde co je.
"Musím s tebou souhlasit." přikývl se smíchem.
"Ona totiž chodí nakupovat Jessie." dodal, ale pak se zastavil.
"Kdo je Jessie?" lehce jsem se zamračila.
"Tvá přítelkyně? Mohl jsi nám o ní říct." dořekla jsem větu a podívala se na tátu.
"Omlouvám, ale necítil jsem se vám o ní říct. Jste tu ani ne den a byl by to pro vás šok." nervózně se usmál na odlehčení situace.
"Sice to pro nás je šok, ale mohl jsi to říct." zakroutila jsem hlavou s menším úsměvem.
"A proč nebyla doma?" ozvala se i Lorrie.
"Přespala u kamarádky. Jak říkám, nechtěl jsem vám udělat šok."
"Ach tati." zasmála se Lorrie.
"Tak já jdu pro to pečivo a vy dva, no spíše Lorrie se vydejte pro zeleninu." rozešla jsem se a zahlédla Lorrie jak tátu se smíchem táhne za ruku k zelenině.
Ale když jsem se otočila, ucítila jsem tlak na celém mém těle.
"Moc se omlouvám, jste v pořádku? Nesledoval jsem cestu." ozval se mužský hlas. Pohlédla jsem na člověka, který mě málem srazil k zemi. Vysoký brunet s menším kudrnatým afrem na hlavě, který byl ospalý, což mě donutilo se pousmát.
"Jsem v pořádku, nic se nestalo. Také jsem nesledovala cestu." pousmála jsem se a upřela pohled do jeho obličeje.
"Dobře, to se mi ulevilo, ale ještě se vám musím znovu omluvit a popřát vám hezký den." usmál se.
"Děkuji." vyhrkla jsem. "Vám také." pousmála jsem se a on se zamáváním a úsměvem odešel, což mě probudilo z transu.
Pobrala jsem potřebné pečivo a vydala se zpátky za Lorrie s tátou.
"No vidíte, jak jste to zvládli." usmála jsem se a přebrala si od nich nákup a šli jsme rovnou zaplatit. Hodila jsem nákup do kufru a sedla si místo spolujezdce, kde už asi budu sedávat pořád.
Jakmile jsme se dostali na místo, kde táta pracuje, navrhla, že počkáme v autě.
"Otevře mi někdo ty dveře?" zavolala jsem se smíchem, když jsem se snažila odemknout s taškami, kde byl nákup.
"Promiň zlato." přiběhl táta se smíchem a hned mi otevřel a já se děkovně usmála. Vyndala jsem nákup a dala ho kam patří.
"Jessie dnes ještě nepřijede, jdou s její kamarádkou na koncert nějaké skupiny." oznámil nám táta, když jsme obědvali.
"Fajn." pousmála jsem se.
"A dneska už se nemusí nic dělat. Můžete si dělat, co chcete, avšak rozumně." usmál se táta.
"Neboj se, my víme." řekla za nás Lorrie a já přikývla.
A jak se řeklo, tak i bylo. Všichni tři jsme se dívali na film, hráli různé hry až do večera, kdy jsme šli do postele.
"Tak dobrou noc." řekla jsem a zase vyšla schody, kde jsem málem spadla, protože Lorrie chtěla zpátky svůj chleba s džemem, který stejně zůstal obtisklý na mém obličeji.
"Dobrou." řekli sborově a já ulehla do postele, ale najednou jsem si uvědomila, že spát nechci. Byla jsem unavená, ale nechtěla jsem usnout. Nechtěla jsem za Rogerem. Nevím kde a s kým ho zase načapám. Dlouho jsem se přemlouvala, že nesmím usnout, ale bohužel mě tohle přemlouvání na tolik unavilo, že jsem přece jen usnula.
Objevila jsem se na gauči, stejně jako předtím, ale s rozdílem, že nebubnovali kapky do oken, ale bubnoval zřejmě sám Roger.
"Ahoj." pozdravila jsem ho, když jsem došla do jeho pokoje, z kama přicházeli zvuky bubnování.
"Lesley, ahoj. Už jsem si myslel, že nepříjdeš." vyskočil ze stoličky a pevně mě objal, čemuž jsem nerozuměla, ale objetí jsem mu oplatila.
"Jak dlouho hraješ na bubny?" zeptala jsem se, když jsem seděla na sedačce a sledovala ho.
"Myslím, že tak dva měsíce." usmál se.
"Musím cvičit, protože za chvíli máme koncert."
"Opravdu?" usmála jsem se. "To je skvělé."
"Ale víš co je lepší?" stoupl se stoličky a sedl si vedle mě.
"Že se usmíváš skoro pořád." uculil se a já zrudla. Měl pravdu.
"Uh, no, vidíš to." uchechtla jsem se a hlavou se opřela o jeho rameno, aby mi neviděl do tváře.
"Nemusíš se schovávat, myslíš, že mi to není jasný?" zasmál se a já se do toho smíchu zaposlouchala mezitím, co jsem vdechovala jeho vůni.
"Chceš si to vyzkoušet?" zeptal se a cítila jsem, jak otočil hlavou, protože mě jeho vlasy zašimrali na krku.
"Co myslíš?" odtáhla jsem se a podívala se na něj.
"Zkusit zahrát na bubny." uculil se.
"Vždyť to neumím, ještě to rozbiju." zasmála jsem se.
"Aleee.." protáhl a postavil mě na nohy. Sedla jsem si na stoličku a vzala paličky do ruky.
"Pomůžu ti, hm?" usmál se za mnou a já přikývla. Chytl mě za předloktí a pomalu začal bubnovat.
"Neříkej mi, že jsi paličky nikdy neměla v ruce. Vždyť to krásně držíš." zasmál se, ale pokračoval.
"A teď přidej i nohy. Dej nohu na pedál a na třetí na něj stoupni." pokynul mi a já tak udělala.
"A postupně přídavej i činely."
"Krása." řekl šťastně a nechal mě samotnou bubnovat.
Bylo to úžasné, nedivím se, že Roger si vybral bicí, protože každým bouchnutím paliček o jeden z bubnů se třeba i ta naštvanost ztratí.
A jelikož, jak jsem stihla za těch pár snů poznat, tak je celkem nervák, takže mu to jen vyhovuje.
"To bylo skvělé Lesley!" zatleskal a objal mě, nacož jsem se jen usmála a stoupla si.
"Bicí ti bude vyhovovat." uchechtla jsem se, když se posadil za sestavu, což ho rozesmálo. Myslím, že to pochopil.
Mezitím, co bubnoval, jsme si povídali a nasmáli se, dokud nás nezastavil zvonek.
"Už budu muset jít, Lesley." stoupl si a rychle mi vtiskl pusu do vlasů, než odešel se zamáváním.
"Co tohle bylo." zašeptala jsem do ticha a natáhla se přes celou postel, i když nebyla moje.
