Ráno jsem se probudila před budíkem a šla rovnou do sprchy zahnat nehezké myšlenky. Poslední dobou jich bylo příliš. Umyla jsem si vlasy a hned po opuštění sprchy je vyfénovala. Zavítala jsem zpět do pokoje a oblékla si nachystané věci ze včerejšího večera.
Popadla jsem batoh a v kuchyni připravila pro mou mladší sestru snídani. Ráno nesnídám, takže jsem vyběhla z domu už v kabátu a loudavým krokem se blížila ke škole, která byla asi patnáct minut od domova. Někteří studenti jeli autobusem nebo stejně jako já, pěšky.
Při otevření dveří jsem tiše pozdravila školníka a šla rovnou do učebny. Tentokrát, jako každou středu jsme měli angličtinu, která vždy utekla svým způsobem rychle.
A taky jako každý jiný den se do mě začala opírat partička holek, které znala celá škola. Neodpustili si ani připomínky na můj vzhled. A ani mého přítele. Tedy, bývalého. Tim Courtney. Docela sympaťák, na pohled oslňující a zcela normální kluk. Jenže děvkař.
Ignorovala jsem je co to šlo, protože jinak to nešlo. Bylo lepší mlčet a dělat, že o jejich existenci nevíte.
"Dobrý den žáci, posaďte se." pronesla s úsměvem učitelka angličtina a celá třída se na její pokyn posadila. Byla asi jedinou učitelkou, kterou naše třída uznávala. Byla sympatická od pohledu. Snědá pleť, jemně kudrnaté vlasy a úsměv, který vždy odhaloval její krásně bílé zuby.
Celý den probíhal jako každý jiný.
Následně zamuchlaná ve svém kabátu po skončení mého vyučování jsem vyzvedla Lorrie ze školy a společně s ní kráčela domů.
"Tak jak bylo ve škole, Lorrie?" zeptala jsem se jí mile a stále kopala do kamínku přede mnou.
"Já se měla dobře, ale ty vypadáš smutně. Stalo se něco ve škole?" podívala se na mě smutně Lor a já rychle zakývala záporně hlavou.
"Všechno je v pořádku, ano zlatíčko? Neměj strach. Jen jsem se špatně vyspala, takže jsem unavená." usmála jsem se i za cenu toho, že je to křivý úsměv.
"Ale tohle mi říkáš pořád Lesley." vyhrnula ret a otočila prudce hlavou. Chtěla bych jí něco odpovědět, jenže ona byla všímavá a taky měla pravdu.
S povzdechem jsem odemkla dveře a pustila Lorrie jako první.
"Hlavně moc nekřič. Maminka asi spí." zašeptala jsem a vyzula si boty. Lorrie pouze přikývla a s větou 'jdu si napsat úkoly' odešla.
Položila jsem batoh na židli a pustila se do sklízení nádobí.
Má matka asi opravdu spala, za což jsem byla i ráda.
Jakmile bylo vše uklizeno, vzala jsem si batoh a chtěla odejít do svého pokoje, ale mé plány přerušil hlas mé matky.
,,To už jsi doma?" zamračila se a sledovala mě ostrým pohledem šedýma očima.
,,Ano, i Lorrie je doma. Zrovna jdu za ní, tak zatím." sebrala jsem si batoh ze židle. Nestačila nic říct, protože jsem vyběhla schody a ihned zavítala do pokoje mé sestry. Beze slova jsem ji objala a konejšila. Mívala úzkosti a já se ji snažila co nejvíce uvést do normálu, protože přece jen, byla mladá. Po několika minutách mi usla v náručí. Opatrně jsem ji položila do polštářů a přikryla. Odešla jsem z místnosti a šla do té mé. Posadila jsem se a sklonila hlavu do dlaní. Všechno se kazilo den ode dne a cesta k napravení byla v nedohlednu.
S dlouhým, ale tichým povzdechem jsem si lehla na bok, zahrabala se do peřiny a usla. Bylo to všechno vyčerpávající.
Byla jsem v dlouhé bílé chodbě s pár obrázky na stěnách. Prošla jsem jí až ke konci, kde byla tma. Couvala jsem, ale přesto jsem upadla. Upadla do tmy, ve které jsem být nechtěla. Dopadla jsem na postel vedle nějakého muže. Tiše jsem vyjekla a dívala se na strop, ze kterého jsem vypadla.
,,Ahoj?" promluvil vedle mě hlas a já se vyděšeně posunula ke zdi, na kraj postele.
,,Ahoj?" zopakovala jsem jeho větu a snažila se uklidnit dech. Zavítala jsem svým pohledem do mužovo očí, které připomínaly pomněnky. Zvedla jsem zrak od jeho očí, na jeho vlasy. Byly krásně blonďaté, ale tmavly.
Jemně jsem pootevřela ústa, protože vypadal jak anděl. Jenže po zjištění a uvedení do toho všeho, jsem si všimla, že mě sleduje úplně stejně.
,,Jsi krásná.." usmál se a jeho tváře vytvořily malinkaté ďolíčky.
,,Děkuji mnohokrát." úsměv jsem mu oplatila a sama si neuvědomovala, že se cítím mnohem líp.
,,Jsem Roger, a ty krásná slečno?" vzal mou ruku a políbil mě na konečky prstů. Uculila jsem se s pohledem na zem.
,,Jsem Lesley, mladý krásný muži." oplatila jsem mu jeho způsob mluvy a posadila se.
,,Víš, že tohle je sen?" ozval se najednou a pocítila jsem na sobě pohled.
,,Už ano." přikývla jsem a nemohla odolat ho pozorovat.
,,Víš co mi přijde?" narovnal se, ale lehl si na bok, aby na mě viděl. Zopakovala jsem jeho gesto, po kterém mi věnoval jeden ze svých úsměvů. Na jeho otázku jsem záporně zavrtěla hlavou.
,,Že sen, pokud o něm nevíš, je nějak dán, má nějaký předurčený osud. Protože když zjistíš, že jsi ve snu, můžeš ho plně ovládat, ale když to nevíš. Pouze si myslíš, že ho ovládáš." ukončil jeho monolog a je nevěřila svým uším. Měl pravdu. Měl pravdu alespoň v něčem. Uznalecky jsem pokroutila hlavou.
,,Jsi chytrý Rogere." poprvé jsem vyslovila jeho jméno, které mi po dokončení samohlásky, vykouzlilo úsměv na tváři, který jsem se snažila potlačit. ,,Máš pravdu, alespoň v něčem. Přemýšlíš takhle často?" dala jsem si ruku pod hlavu a mírně se k němu přiblížila.
,,Často..Spíš po každém snu." lehce se zasmál a počechral jeho rostoucím hřívu na hlavě. Chvíli jsme byli oba zticha a přemýšleli. Nebo alespoň já, v mém případě.
,,Myslíš, že jsi..No..Realná osoba?" jemně jsem si zkousla ret. Tenhle sen byl úplné odlišných, než ty ostatní.
,,Takhle to nedokážu říct. Ve snu přece jen nejsme plně při smyslech.." řekl po chvíli přemýšlení a jeho čelo se svrštilo. Přemýšlel.
,,A co ty?" naklonil se ke mně a skenoval mě jeho pronikavým pohledem.
,,Mám to stejně asi." řekla jsem tiše, víc, než předtím a dívala se na jeho obličej.
,,Asi nebudeš moc výřečná, že?" zasmál se tiše a stoupl si. Mlčky jsem ho zopakovala a čekala, co má v plánu.
,,Co chceš dělat? Když svůj sen momentálně můžeme ovládat." přiblížil se ke mně, když jsem neodpovídala a stále na něj zírala.
,,Nevím." poodstoupila jsem a někde hluboko v hlavě jsem slyšela budík. Odchod.
,,Měj se Rogere." mávla jsem na rozloučenou a vypadla úplně ze snu.
