Ukradené Vánoce Louise Tomlinsona //vánoční kalendář// ✔

🎄2🎄

„Už ses rozhodl, o co se chceš vsadit?" Tohle byla Harryho první věta po příchodu do práce a brunet znuděně odvrátil tvář od svého notebooku. Prohlédl si Harryho další svetr tentokrát s vločkovým vzorem a ušklíbl se.

„Myslím, že jestli vyhraju já, tak si tyhle svetry můžeš tak akorát vystavit doma, protože sem už v nich nevkročíš," uchechtl se Louis a Harry se na něj zamračil. Tenhle nápad se mu ani trochu nelíbil, ale měl jiný, který se zase jistě nebude líbit modrookému rebelovi.

„Jak myslíš, chtěl jsem být hodný, ale teď? Jestli vyhraju já, ty budeš nosit moje svetry každou zimu." Louisovi stuhnul úsměv.

„Vždyť mi budou velký! Podívej se na sebe, jsi oproti mně obr," zhrozil se, neuvědomuje si, že tím uznává možnost své prohry.

„No a? Budeš roztomilej," uculil se na něj vyšší a Louis ho měl chuť kopnout do holeně.

„Nebudu, protože nevyhraješ. Nemáš žádnou šanci," zamračil se.

„Právě jsi mi svým chováním řekl, že moje šance jsou vyšší než by sis přál." Harryho začínalo Louisovo rozčilování bavit. Trochu mu připomínal štěně, které se chce prát, ale netroufá si, protože ví, že je ještě malé.

„Jdi se vycpat..." Odsekl, Harry se začal smát nad tím, že jeho kolegovi došla slova a proto si nevšiml, že se na něj podíval, načež s úsměvem ucukl pohledem.

Harry se mu nelíbil, vůbec se mu nelíbil. Byl moc nadšený, laskavý, ale zároveň drzý a vzpurný a to se Louisovi nelíbilo, ne opravdu se mu to nelíbilo. Aspoň se o tom snažil přesvědčit sám sebe. Přece se mu nemohl líbit jeho kolega a co hůř, milovník Vánoc.

„Hej! Posloucháš mě?" Tleskl náhle kudrnáč a Louis sebou škubnul.

„Co je sakra?! Tohle už mi nedělej, budeš mě mít na svědomí!"

„To bych nerad. Promiň, ale vůbec jsi mě nevnímal. Říkal jsem, že až tady skončíme, vezmu tě na jedno moje oblíbené místo a ujišťuju tě, že budeš nadšený."

„Tak dobře, ale doufám, že to není daleko."

🎄 🎄 🎄

„To jsi mě sem vážně musel táhnout pěšky? Nedá se sem vyjet lanovkou nebo tak něco?" skuhral modrooký, zatímco funěl poslední metry do kopce. Slunce už zapadlo, na nebi začínala panovat tma a oni byli vysoko nad městem na kopci, kam se v létě jezdilo na letní kino.

„Ne, protože takhle si to víc užiješ. Pojď sem," Harry skoro svítil ve tmě, jak z něj vyzařovalo nadšení, stál u zábradlí úplně na kraji placu, ze kterého se prudce svažoval kopec dolů k městu.

Louis došel až k němu a když se podíval směrem, kterým se ubíral i Harryho pohled, oněměl. Nebe pokrýval nespočet hvězd a celé město se topilo v záplavě drobných světel, kterých bylo tolik, že to vypadalo jako by se nebe v údolí zrcadlilo.

„To je nádherné..."

„Věděl jsem, že se ti to bude líbit a tohle uvidíš jen v této době."

„Tohle je opravdu krása, ale abych začal mít rád Vánoce, budeš se muset snažit víc. A teď mě poneseš dolů, protože neudělám už ani krok."

„To je mi jasné."