Ukradené Vánoce Louise Tomlinsona //vánoční kalendář// ✔

🎄8🎄

Louis, ač to původně vůbec nebylo v plánu, si z útulku odnesl štěně labradoodla a Harry ho upřímně nikdy neviděl se tolik usmívat, dokonce se jednu chvíli bál, že mu úsměv rozpůlí obličej. Byli oba tak zabraní do svých myšlenek, že si ani neuvědomili, že se stále drží za ruce, i když Louisův strach je ten tam.

„Jak se bude jmenovat?" Zeptal se po cestě a Louis se podíval do košíku na kňučící černou kuličku. Zamyslel se.

„Asi mu budu říkat Cliff," pohladil štěně po hlavičce a usmál se.

Zastavili před Louisovým domem. Už se připozdívalo, takže slunce už dávno zapadlo. Před vchodem do domu svítilo bezpečnostní světlo a jedna osamělá lampa.

„Dnešek byl opravdu skvělý, jsem moc rád, že jsi mě přesvědčil, abych s tebou šel," usmál se na něj modrooký a zvedl hlavu, aby mu viděl do obličeje.

„Já jsem rád, že sis to užil," Harry k němu přistoupil blíž. Chvíli se dívali jeden druhému do očí.

„Nechtěl bys-" začal Louis ve stejnou chvíli, kdy Harry řekl - „Měl bych-" a oba se zasmáli.

„Začni," vyzval kudrnatého menší.

„Jen jsem chtěl říct, že už bych měl jít."

„Oh. Tak dobře, tak- uh- zítra v práci?" Louis reagoval zklamaně, jelikož on se chtěl zeptat, jestli by Harry nechtěl ještě k němu nahoru s tím, že tentokrát by určitě neusnul.

„Určitě, ale nechtěl jsi taky něco říct?"

„To je jedno, nešlo o nic důležitého, ahoj zítra." Otočil se a rychle za sebou zavřel dveře.

🎄 🎄 🎄

„Ahoj, Lou." Pozdravil ho kudrnatý druhý den po příchodu do kanceláře.

„Ahoj..." odpověděl mu modroočko se zívnutím příliš tiše a smutně na to, aby si toho Harry nevšiml.

„Co se děje? Vypadáš... Smutně." Harry z nějakého důvodu nerad viděl modroočka smutného a teď mu připadal smutnější než kdy jindy.

„Nic... Jsem v pohodě. Jen mám špatný den," kuňkl, ale bylo poznat, že je za tím víc než špatný den. Harry se chtěl ještě znovu zeptat, ale rozmyslel si to.

Celý den byl Louis nezvykle tichý a Harry neměl ani náladu vymýšlet na dnešek nějaký program. Když padla třetí hodina, oba opustili firmu, stáli před budovou a ani jeden se neměli k odchodu.

„Harry, mohl bys jít prosím se mnou, nejsem si jistý, že to zvládnu sám. Neptej se, všechno pochopíš," ozval se prosebně menší a chytil kudrnatého za ruku.

„Tak dobře?" Nejistě mu vrátil stisk ruky a následoval menšího opačným směrem než chodili normálně.

Harrymu cestou ke hřbitovu, čím dál víc docházelo, co bylo nejspíš příčinou modroočkova smutku. Došli k jednomu z větších hrobů z bílého mramoru a Harry se zadrženým dechem přečetl nahlas jméno na něm - „Johannah Tomlinson."

„Dnes jsou to tři roky, co moje máma umřela. Každý rok jsem sem chodil se sestrami, jenže letos jsou mimo město, takže bych sem musel sám a-" Harry si Louise přivinul do objetí a ten mu smáčel rameno slzami.

„Je mi to líto, ale věř mi, že kdykoliv budeš potřebovat, stačí jen říct. Nebudeš na to už nikdy sám. To mi můžeš věřit, Lou. Slibuju."