Mystery forest

16.

S úsměvem a silným tikem v oku od toho, jak jsem se snažila nesmát, jsem se dívala na Adriena s rukou pod bradou a kočkou, která seděla na stole po jeho pravici.

Když si Adrien skoro vypíchl oko dezertovou vidličkou, mě moje snaha zradila a spadla jsem se smíchem na podlahu.

"FO FE FMĚJEF!!!" Zakuckal se.

"NO PFEFE TOBĚ!" Já obvykle nejsem škodilibá, ale měli jste vidět modela s dortem ve vlasech.

"Já se ti taky nesměju!" Řekl už relativně normálně.

"To protože já, narozdíl od tebe, umím jíst vidličkou!" Zasmála jsem se.

"MŇÁÁÁU. MŇÁÁU! MŇÁÁU!"

"No vidíš i ta kočka se ti směje!"

"Je to kocour Mari. KO-COUR!"

"No jo. Tak moment...co mu dáme k jídlu?"

Sehla jsem se k babičině kouzelnému bezednému košíčku a vytáhla konzervu s lístečkem.

NIKDY NEVÍTE, CO SE MŮŽE HODIT!
Babička.➡

"Co to kruci-"

Koukla jsem se tam kam ukazovala šipka.

Hodiny....

"Coooo?"

"Co? Coje?" Lekl se přecpaný Adrien.

Přišla jsem k hodinám. Že by to chtělo nějaký kód?

"Můžeš nakrmit tu koč- teda toho kocoura Donuta Adriene?"

"Jasně!"

Bezva. Teď jsou oba zabavení a já můžu logicky uvažovat jako inteligentní lidská bytost......A NEBO BUDU PROSTĚ HÝBAT RUČIČKAMI, JAK SE MI ZACHCE.

Dobře. Dobře. Fajn. Tak takhle to asi nepůjde...

Vysvětlila jsem to Adrienovi s Donutem na rameni a světe div se....

"Co když je to jako v tý budíčkový písničce?"

"Co? Jaký písničce?"

"Čtvrt, půl, třičtvrtě, celá, ukaž mi budíčku, kolik to dělá. Třeba je kód 3-6-9-12!"

"To sotva."

"A nebo to může být jen 1-2-3-4!"

"Ne-e."

"Jak to?"

Promnula jsem si nos a vyskočila mi žilka na čele. "Kruci Adriene, používej někdy hlavu nebo aspoň oči."

Adrien zamžoural na hodiny a já už toho měla dost.

"Ručičky."

"Co?"

"RU-ČI-ČKY!!!"

Po deseti minutách jsem to vzdala.

"Sakra, jsou tam snad jen tři ručičky ne? Jak bys tam chtěl dát asi ten čtyřcifetnej kód?"

"No jo."

Ach jo tohle bude ještě na dlouho.

Donut přeskočil z Adrienových zad na ty moje. Ha asi pochopil, že jsem chytřejší.
Byl cítit jako ta konzerva. Tak počkat ta konzerva! No jasně! Co když ten babiččin vzkaz je nějaká šifra. Že ona to na nás celé jenom narafičila. Já jí přetrhnu na deset malých do školky!

Zamyšleně jsem přišla k hodinám a řekla:

"Nikdy nevíte, co se může hodit!"

Hodiny se zakymácely, ale to je tak celé.

"Adriene pojď sem prosím!" Zavolala jsem uraženého Adriena ze zrady Donuta, který jako by se mu vysmíval z mých zad.

"Hm?" Tvářil se uraženě, ale mě neoblafne.

Řekl to i Adrien a taky nic.

"Tak to zkusíme společně ne? Za zkoušku nic nedáš!" Hm...to by mohl-

Hodiny začaly divně chrčet a třást se a my s Adrienem jsme instinktivně udělali pár kroků dozadu.

"Gratuluji vám! Uhodli jste heslo! Bylo to společně. Testovali jsme jestli dokážete spolupracovat a jste hodni podstoupit zkoušku Modrého lesa. A já vám s potěšením oznamuji, že hodni jste! Přeji hodně štěstí!" Hlásaly hodiny.

Tak jo snad se vám to líbí. Ask bude někdy příště. A když už jsme u toho, mohli by jste se na něco zeptat i babičky a Donuta. Jinak přeji hezký večer.