Mystery forest

19.

"Takže teď máme jako dělat co?"

"Pomodlit se?"

"Nejsi vtipný."

Před námi seděl v kamenné místnosti bronzový Buddha. Nikde nic. Jenom ta socha, dlaždičky a kamení.

Rozešla jsem se po místnosti a pokoušela se najít nějaké tajné dveře nebo tlačítko.

"Co děláš?"

"Hledám čudlík."

Kočičák se přidal k pátrání po východu.

"Ha! Mám tě prcku!" Zaječel Kočochlup po asi deseti minutách hledání cesty ven a pokoušel se zmáčkout čudlík.

"Stůj! Ty pako!" Zastavila jsem jeho ruku v pohybu. "Může to být past!"

"No jo." Odsouhlasil to a svěsil ruku podél těla.

"Takže to nezmáčkneme?" Přesměroval pohled z čudlíku na mě.

"Ale to víš, že jo." Podívala jsem se na klacík, který jsem stále ještě pevně svírala v dlani.

"Ustup!" Poručila jsem.

"Co? Ale já tě musím přece chránit princezno." Načepýřil se ten chomáč chlupů.

"Nekecej a padej!" Adrien před sebe dal ruce v obraném gestu a konečně ustoupil stranou. Já si stoupla na druhou stranu a natáhla klacík k čudlíku. Šťouchla jsem do něj a kočodrien mě popadl a uskočil se mnou na stranu. Chvíli mi trvalo než jsem se zorientovala.

"Mládeži, vidím, že jste našli můj spínač, ale ještě jste nevyhráli." Ozvalo se od Buddhy a my vykulili oči.

"Přesně tak. Ta socha mluví." Konstatoval suše a vsadím se, že kdyby nebyl z bronzu, určitě by protočil panenky.

Udělala jsem krok stranou od Adriena a oba jsme se otočili na sochu.

"Asi je to počítačově naprogramované." Uvažoval nahlas už proměněný blonďák. Kdy se stihl změnit zpátky?

"Já ti dám počítač!" Odpovědělo to.

"Ale já myslel, že když jsme tě zapnuly čudlíkem, tak budeš určitě výsledek nějaké technologie."

"Ten čudlík ale zapl něco úplně jiného."

"A co?" Dala o sobě vědět taky dívka.

Náledovala dramatická pauza.

"Tamto!"

Chvíli bylo zase ticho.

"Jo tak počkat. Já vlastně nemůžu ukazovat." Vzpoměl si Buddha.

"Tamhle v pravo od mého ranene se objevila destička." Zadrmolil rychle a odfrkl si. Nevím jak to udělal, když se nemůže hnout, ale nějak to udělat musel, protože já to nebyla a Adrien taky ne. A přece vím, co jsem slyšela! Ta socha si prostě odfrkla! Doufám, že když umí frkat, neumí i něco jiného...

Oba, já stále s poblikávajícím klackem v ruce, jsme se nahrnuli k destičce.

"Vložte předmět doličný? A jaký?" Podivil se pařížský model po přečtení této divné věty.

"Jako do tý díry?" Odhadla jsem po zpozorování malé, kulaté a poměrně hluboké díry.

"Ale co tam máme dát?"

"Vypadá to jako autozapalovač."

"Na to je to moc hluboký. Navíc sis ho zničil v bazénu."

"VY TATAŘI, TAK UŽ TAM NĚCO STRČTE! Ehm...totiž..." odkašlal si. "Ehm ehm...pospěšte si mládeži." Opravil se.

Pohled mi spadnul na mou světélkující zbraň. Co tam dát tohle? Beze slova jsem popošla blíž a strčila klacek do díry. Ehm...žádný dvojsmysly jo?