VORO

Předmluva

Na světě je spousta věcí, které neznám, neumím. Tak například nedokážu úplně rozlišit mezi druhy lásky. Platonická láska, ta romantická, přátelství... Možná je to jen mnou, ale ve všech případech to vnímám jako shledání duší, které se dlouho hledaly. A úroveň následného porozumění je čistě subjektivní.
Kdo nám vlastně určil, že mezi takovými city musíme rozlišovat?

Na této hranici se pohybuje i tento příběh, ve kterém každý může najít to, co právě hledá.

Myslím, že právě i kvůli neobvyklému zařazení - na to, že se jedná o jeden z mých příběhů vychází najevo, že jsem se tak trochu rozhodla experimentovat.
(Takže to samozřejmě neberte jako nejnovější trhák literatury, ale vzhledem k tomu, v jakých rovinách internetu se vlastně pohybujeme, by to od vás bylo stejně velmi naivní...)
To jinými slovy znamená vynechat výbuchy, vymírající lidstvo a mrtvoly všude, kam se podíváte. No, u toho posledního bodu to samozřejmě berte s decentní rezervou, děkuji.

Hlavního hrdinu Izajáše mám ráda. Nese si v sobě minulost, jeho osobnost by mnozí mohli popsat slovy „těžká" a „depresivní" a stejně je v něm něco, co mu dodává takový potřebný nadhled, abych se v něm neztratila. Ten kluk má osobnost, kdyby nic jiného, to se musí nechat.

Hořkosladká chuť mě doprovázela při psaní a vás pravděpodobně bude na každé stránce.
A co jsem tu vlastně chtěla popsat či sdělit dál? Tentokrát se ze všeho nejvíc jedná o jeden pocit. Japonština by pro něj měla určitě slovo, ale ještě jsem ho nenašla, takže mi nezbývá než ho popsat zde.

Anebo jej upřesnit až u doslovu.

Ale do té doby na to pravděpodobně přijdete sami. Nebo v to alespoň doufám...

rrj