VORO

XXIII. Někde tam je

Od našeho příchodu na venkov v té době uplynuly dva roky. Můj psychický stav se nelepšil a zimy jsem pravidla trávil v posteli nemocný, bez chuti k uzdravení.
Teď se na to dívám s odstupem a nepřestává mě děsit, jak málo vůle žít jsem v té době měl.
Dobíral jsem antibiotika a měl se už postupně aklimatizovat na normální všední život. Matka občas sem tam něco šila, a tak se rozhodla, že s ní pojedu kupovat látky. V hlavním městě jsem nebyl od té doby, co jsme se přestěhovali. Rodiče si dávali pozor na to, abych se známým ulicím a zákoutím vyhýbal obloukem.
Otec po nějaké době protestoval, že se nemůžeme nadosmrti posvátně bát čtvrtí, kde jsme žili.
Matka byla silně proti a tvrdila, že by to akorát mohlo zase podkopat můj chabý zdravotní i psychický stav.
Oba měli svým způsobem pravdu, a to mě mátlo. Nakonec to byla právě matka, která ustoupila a rozhodla se mě tentokrát vzít s sebou.

Se znuděným výrazem jsem přihlížel, jak se matčina známá sklání nad kočárem. A někde v jeho hlubinách pořvávalo dítě. Ještě před výstupem z auta mi bylo řečeno, ať nasadím jakýkoli jiný než ten věčně útrpný výraz. Ale to se lépe řekne, než udělá.
Zastavili se před obchodem s metráží. Já měl čekat venku a hlídat prázdný kočár. Teď už jsem se mračil. Výlet za všechny peníze. Chtěl jsem jít aspoň na chvíli na hřiště nebo do parku, ale to mi zakázaly. Prý aby se mi nemoc nevrátila.
A tak jsem postával na sluníčku před krámem s pitomými látkami a nechápal, kde je rozdíl. Jestli se běhání po parku tolik liší od postávání na ulici před krámem.

U kraje silnice zablikalo přistavené auto. Kromě ničení vlastních špiček tenisek jsem neměl nic jiného na práci, a tak zvuk přitáhl mou plnou pozornost. Dlouhou dobu k němu ale nikdo nepřicházel, a tak jsem pozornost přesunul někam jinam.
Na střechách povrkávali holubi. Po chodníku sem tam přešla nějaká důchodkyně nebo jiná osoba, která nepotřebovala být v práci.
Zima mi zalézala pod nehty a nepříjemně štípala. Po nebi plulo jen pár drobných mráčků. Směrem k autu se rozešel pár kroků. Hlavu jsem pořád měl zakloněnou a přemýšlel, jaký život vlastně vedou ptáci na střechách. Věděl jsem, že jinak by se ke mně zase vracely obvyklé myšlenky, a tak jsem se pokoušel zabavit.
„Pojď! Už se tady nesmíme víc zdržet," pronesl mužský hlas.
Zpozorněl jsem. Připadal mi něčím povědomý.
Jako kdybych podobný už někde slyšel.

Dveře od auta se s klapnutím otevřely a někdo skočil dovnitř. Když jsem se obrátil, zahlédl jsem jen blonďatou kštici, jak mizí na zadních sedadlech. Přimhouřil jsem oči, ale slunce do míst, kde jsem stál, svítilo moc silně a do stínů jsem neměl šanci dohlédnout.

„Připoutej se pořádně." Když se mužská postava otočila, zůstal jsem neschopen slova jen zírat před sebe. Ve tváři sešlejší než kdykoli předtím u toho auta nestál nikdo jiný než Morb. Zbytek vlasů mu zešedivěl nadobro, vrásky na tváři dvakrát hlubší. Všiml si mě. Poznal jsem, jak se mu na tváři mihl zmatený výraz následovaný pochopením.
Poznal mě. Nemohl jsem vypadat zase tak jinak, aby mě nepoznal. Stala se ze mě pěkná nitěnka a můj celkový výraz se změnil rovněž k nepoznání, ale v ten moment mi svitla naděje. Jako kdybych vzduch kolem zase dýchal rád a měl pro co žít.

„Doktore!"

Zasedl za volant. Motor zařval a zmizel tak rychle, jako se objevil. Skoro jako kdyby tam nebyl.
Ale já ho viděl. Viděl je oba. Poznal mě.
Proč teda utíkal? Potřebovali pomoc.

Zakopával jsem o každý roh. Venku kočár nechal kočárem. Tohle na rozdíl od něj nepočkalo. Na hrudi mě svíral spalující pocit. Každý nerv sekundu za sekundu tepal. Běžel čas. Za jak dlouho získají náskok, který nebude možné dohnat? Ne, pokud možno jsme měli vyrazit okamžitě, ale matka byla stále v obchodě.
Vtrhnul jsem do dveří. Pokladní při pohledu na mě vykulila oči. Křičel jsem z plných plic, dokud matka konečně nevyšla zpoza regálů. Její známá v těsném závěsu, spící dítě v náručí.

„Ruslan!"

Nechápající pohledy ze všech stran.
Matka se zhrozila. Známá na ní vrhla nechápající pohled tázající se, o kom je řeč.

„Viděl jsem ho! Potřebuje naši pomoc – honem, pojď rychle! Ještě je čas."

Dítě v náruči se za nepříjemného probuzení hned rozeřvalo. Matčina tvář okamžitě zbledla.
Věděl jsem na co přesně myslí.
Výlet do města byla jedna z největších chyb.

A tak to zase šlo nanovo.
Ostatní mě přesvědčovali, že si to má mysl vymyslela, aby jí bylo lépe. Že doktor Morb ani Ruslan to být nemohli.
„Proto... protože... jak to jen říct-"

Protože jsou mrtví?
Protože ten večer zůstali pod bortícím se stropem hořícího bytu?

Ale já věděl naprosto jistě, že Ruslan tam někde pořád byl.