VORO

XXII. Zpátky

Děsil jsem se, jak těžké z něj bude vypáčit jakoukoli odpověď. A oprávněně. Stačilo se podívat, jak se tvářil v tu chvíli, co jsem mu to řekl.

Seděl na posteli v dekách. Teplota se zmírnila, ale čelo mu hicovalo pořád. Vývaru na stolku se ani nedotkl. Ačkoli jsem nikdy nevařil, pokusil jsem se o polévku. Sergejova matka tvrdila, že to jednoho postaví na nohy. U mého pokusu jsem si nebyl jistý, zda by účinek nebyl přesně opačný. Potraviny mi začaly rychle docházet, a tak jsem z valné části improvizoval. Upřímně jsem mu to neměl za zlé, že se jí ani nedotkl. Voněla opravdu všelijak, jen ne tak, jak by vonět měla.
Složil jsem si ruce do klína. Opíral jsem se o postel a sám seděl na zemi. „Takže?" nadzvedl jsem obočí.

„Takže?" Byl zesláblejší, než si dokázal přiznat. Mluvil potichu. I tak mě ten hlas jistým způsobem uklidňoval a zároveň nutil poslouchat, co říkal. Došlo mi, že ten hlas v kavárně, který mě dovedl domů, nepatřil nikomu jinému než jemu.
Jak jsem ho už tenkrát nemohl poznat?

Po chvíli uprostřed věty zase usnul.
Z toho, co mi řekl, jsem ale dobrý pocit neměl. Nezmínil se, co se stalo těsně potom, co jejich dům lehnul popelem. Vlastně jsem právě věděl jen pár věcí. Doktor Morb před několika měsíci z ničeho nic zmizel. Ruslan se ho pokoušel hledat. Doktor mohl za to, že byl stále naživu. Zachránil ho a jeho nemoc držel pod kontrolou.
To byla další věc. Onemocnění, kterým trpěl od mala, podle všeho ještě nedokázal vyléčit.
Když jsem se ho zeptal, v čem přesně tkví, odpověděl: „Jsem závislý na ostatních." Ale zase jsem nic nechápal.
Přežíval po pronájmech bytů v odlehlých koncích města, aby si nájem mohl dovolit. Vydělával si na něj po brigádách buď úplně načerno nebo takovými, které nevyžadovaly, aby o něm měly úřady jakékoli záznamy. O útočnících, nebo proč by ho někdo chtěl zabít, se nezmínil ani slovem.

Seděl jsem vedle postele ještě nějakou dobu. Stále nemohl uvěřit, že se vrátil. Po tolika letech.
Mohl bych se zlobit, že za celou tu dobu nedal ani jednou vědět. Ale já nemohl. Ne, když mne pokaždé, co jsem se na něj podíval, zachvátila nepopsatelná, až dětinská radost.
A tak jsem tam jen seděl, za okny se postupně stmívalo, a blaženě se usmíval.

Protože byl konečně zpátky.