VORO

XXI. Ruslan

Téměř jsem nevycházel ven. Do školy ani nikomu jinému jsem vědět nedal. Nechal jsem, aby se po mne slehla zem. Celou tu dobu jsem byl u Ruslana. Ze silné horečky se neprobudil několik dní.
Tu dobu jsem trávil v tichu a se svými myšlenkami. Můj svět se otřásl. Tentokrát jsem si ale byl jist, že zase tím správným směrem. Doufal jsem.
Stále jsem nemohl uvěřit, že to byl on.
Opravdu on.
Ten, jemuž jsem poslední rok každého dne zapaloval svíčku a doufal.
V co jsem tenkrát vlastně doufal? Že se někde najde má ztracená vůle žít? A teď jsem ji našel na prahu smrti v nějaké uličce, když jsem už ani nedoufal. Svět měl bezesporu hrozný smysl pro humor.

Ruslan u sebe neměl nic. Žádné doklady nebo peněženku. Věřil bych, kdyby oficiálně neexistoval. Už v době, kdy pobývali u doktora Morba, je žádné úřady nemusely znát. Nikdo v baráku nevěděl, že tam vůbec bydlí.
Zamračil jsem se. Pocit, že mi něco celou tu dobu unikalo, mne neopouštěl. 

Třetí den jsem po několikátém vyzvánění zvedl telefon matce. Její hysterický tón mě vyvedl z míry. Obvykle zachovávala klidnou hlavu úplně ve všem. „Víš, jak jsem se o tebe bála? To je tak těžké vzít telefon a zavolat?"
Nějak jsem nechápal, proč tak vyvádí. Když jsem ležel nemocný, nedával jsem jí vědět klidně i týden, a i na to si už zvykla. V tu chvíli jsem ale byl rád, že nás dělí těch sto kilometrů.
Začala jedním dechem, ať nikam nechodím a poprosím bratra o taser.

Zůstal jsem stát uprostřed kroku. „Víš, že s ničím takovým neumím zacházet, že jo? V mým případě je to spíš nebezpečnější pro mě než pro kohokoli jinýho."

Z toho, co jsem se dozvěděl, jsem moc moudřejší nebyl. Bylo to jen pár dnů, co jsem zůstával mimo obraz, a svět se stačil otočit vzhůru nohama.
Po hlavním městě řádil maniak. Před očima mi vyvstal obraz dívky se strachem naléhající policistu na zastávce. Ruslan tam taky byl. Byl to on.
A zděšeně se koukala na něj. Ale právě teď ležel přede mnou v bezvědomí a smrtí na jazyku.
Ne, jednalo se o někoho jiného a dřívější případy se stupňovaly. Vzpomněl jsem si na bratra, když mi to říkal. Oběti teď přibývaly každým dnem. Bez rozdílu věku, pohlaví, rasy. Policie se rychle ocitla v koncích. Zprávy jsem nikdy nesledoval. Ale ani teď jsem neměl důvod. Tu paniku jsem si dokázal úspěšně představit sám. Stačila mi ta, kterou kolem sebe vysílala matka.
„Hlavně ať tě po setmění nenapadne chodit ven, rozumíš?"

To nevěděla, že jediné spojení jsem poslední dobou měl s okolním světem jen skrze okno... a zatím to stačilo.
Mé usuzovací schopnosti nikdy nebyly nejhorší vzhledem k tomu, jak důkladně jsem své veškerá nadání zazdíval. Psychologové by to označili za sebesabotáž. A kdo s tím co nadělal? Ale tentokrát, ať jsem přemýšlel sebeúporněji, jsem nemohl přijít na očividný důvod, proč by po Ruslanovi kdokoli šel.
Prsty se mu chvěly, ale nedovolil třesu jakkoli s ptáčetem pohnout. V očích se mu zaleskly slzy. „Já se snažil. Tak moc jsem nechtěl, aby se mu něco stalo – ale padal moc rychle a já nestihnul..."
Srdce měl ale z ryzího zlata a já to moc dobře věděl. Kdo by mohl jít chtít po tomhle Ruslanovi?
Nebo jsem si neuvědomil, že toho času uběhlo opravdu hodně a jediný, kdo zůstával naivně slepý, jsem byl pouze já?

Ruslan se probudil čtvrtý den. Zrovna jsem pospával s hlavou na desce stolu, když se z ložnice ozvalo zavrzání postele.
V okamžiku jsem se vzbudil a vyskočil nohy.

Ve tváři bledší než stěna se díval na prostěradla kolem sebe. Jako kdyby nevěřil, že po tom všem ještě stále žije. Pravou rukou si tiskl prostřelené rameno. Obvazy a všechen nepořádek jsem už stihl uklidit. Pokoj se ocital v poklidném šeru. Po chvíli si všiml mé siluety ve dveřích. Na tváři se mu objevil děs.

„Je ti líp?" Popošel jsem o pár kroků blíž. Dřevo pod bosýma nohama zaskřípalo. Pohled stále na něm. Strach, že se mi rozplyne před očima, stále přetrvával.

Odtáhl se ke stěně. Jako kdyby ode mě chtěl být co nejdál. „Proč jsi mě neposlechl?"
Hlas se mu třásl. Začal se zvedat.

„Tak na to zapomeň," založil jsem si ruce na hrudi a překonal zbylou vzdálenost mezi námi. „Nefáčoval jsem tě celou noc, aby to s tebou na ulici seklo a někdo tě tentokrát dorazil úplně."
Hodil jsem na něj zase peřinu a donutil si ho lehnout.
Vztekle po mě střelil pohledem.
„Nemocný a zraněný lidi musej odpočívat, to bys ty zrovna mohl vědět."

„Musím pryč," trval si na svém.

Já se ale odmítal hnout.
Ne, tentokrát mi už nesmí zmizet.
Neudělám tu stejnou chybu dvakrát.

„Izajáši!"

Zpozorněl jsem. Že bych se přeci jen nemýlil?
Jak malá byla pravděpodobnost, že ho v budoucnu ještě potkám?
Jaká byla vůbec pravděpodobnost, že tenkrát tu noc přežil?
Ale všechno ve mně mi říkalo, že jsem se nespletl. Ten Ruslan, kterého jsem ztratil v dětství, byl právě tak reálný jako přede mnou.
„To je mi vděku! Fajn, jestli tak moc chceš jít, tak si jdi," rozhodil jsem rukama.
„Ale nejdřív si promluvíme."