VORO

VI. A jsou tak podobní

Jak se později ukázalo, to volné místo zbylo oprávněně. Vedle největší mlátičky ze třídy se nikdo učit rozhodně nechtěl. Pekl s jemu podobnými z vyšších ročníků. Všichni se ho tak trochu báli.
Za celou první hodinu na mě nepromluvil. Cítil jsem na sobě jeho pohled spolu s dvaceti čtyřmi dalších. Tyčil se nade mnou, výškou mě přesahoval o dobrou hlavu, možná i o víc.

Za pár dalších měsíců jsem došel k závěru, že všechny výklady jsou stejně nudné. Jeden si mohl otevřít učebnici a jak četl řádky, to samé slyšel od katedry. Přestal jsem dávat pozor. Pod lavicí jsem si buď četl knihy nebo si kreslil do sešitů.
Věci přestaly dávat smysl.
Známky spolu s mou ztrátou zájmu šly rapidně dolů.

Pár spolužáků i projevilo zájem se se mnou bavit. Zvali mě k sobě domů, na hřiště, při jídle ke svým stolům. Snažili se.
Chtěl jsem se s nimi bavit, opravdu. Chtěl, ale nemohl. Z mysli mi vyvstávaly stále ty samé obrazy. Vlastně jsem si o tom, co jsem vlastně viděl, nikdy s nikým pořádně nepromluvil. Všichni o tom mlčeli a mě příliš bolelo mluvit o smrti mých jediných přátel z té doby.

Otec rozhodl, že tak jako všichni v jeho rodě, jsem i já silné vůle a jistě se z toho brzy dostanu. Nemohl se snížit natolik, aby svému synovi sháněl doktora na hlavu. Místo toho mě doma zaúkoloval natolik, že i kdybych chtěl navazovat nová přátelství, čas by mi na ně nezbyl.

Zahradu si naše rodina pořídila poprvé. Měšťané začínající objevovat krásy a neduhy venkova. Těch neduhů jsem zatím napočítal o dost více než krás. Rodiče to takhle neviděli a já s bratrem jsme dostávali někdy i časově nesplnitelné úkoly. Rodiče si ještě nedokázali představit, jak náročné různé aktivity dokázaly být.

Když se ostatní ve třídě bavili, zůstával jsem zticha a jen poslouchal. Všichni mi přišli hrozně podobní a začalo se mi stýskat po Ruslanovi.
Ten tak nudně nikdy nezněl.

Nebo zněl a já si to jen neuvědomil?