VORO

XIX. O srdci ze zlata

Déšť nám smáčel vlasy, když jsme probíhali parkem. Byli tam všichni; já, Ruslan a i pár ostatních. Některé z Morbových dětí zůstaly vevnitř, protože už od rána poprchávalo.
Teprve před chvílí se spustil prudký déšť. Promočené kecky nám čvachtaly za běhu po promočené trávě. Kapky ze stromů padaly za krky. A smáli jsme se. Měli jsme radost z deště, že jsme spolu a z další vydařené hry. Vše bylo tak prosté. Tváře nám větrem a chladem zrudly a ani jindy bledý Ruslan nevypadal tak nemocně.

Běželi jsme dál. Po cestách nebo mimo ně. Na tom už nezáleželo – všichni jsme stejně byli mokří jako myši. Prolézali jsme kapradí, schválně padali do kaluží. Srdce se nám smála a my s nimi.
Procházeli jsme zrovna pod obřím jilmem, když Ruslan najednou zmizel. Řekl jsem ostatním, ať pokračují dál. Ruslan byl můj nejlepší přítel a já cítil, že bych ho měl jít hledat já.
A tak jsem se začal prodírat porostem vysoké trávy nazpátek. Když silněji zafoukalo, dávala se do mě zima. Věděl jsem, že z toho matka nebude mít radost, ale bylo mi to jedno.

Plavé vlasy se mu lepily na tvář, jak se skláněl a cosi držel v rukou. Tak opatrně, jako kdyby se bál, že se věc každou chvíli zlomí. V pohledu mu hrála podivná směs pocitů. Na tváři měl usazený nic neříkající výraz, ale v očích jsem poznal smutek. Jako kdyby se ve dvou hlubokých tůní odrazil melancholický paprsek měsíce.
Ruslan mi často připadal, že by patřil spíš na měsíc. Svým přízračným vzhledem by se tam skvěle hodil. Věděl jsem, že za to může jeho nemoc, ale i přesto jsem si z něj čas od času střílel.
Srdce měl ale z ryzího zlata a já to moc dobře věděl. Nikdy nesnesl, aby se někomu ubližovalo.
Právě teď v rukou držel nehybné ptáče.

Vypadlo z hnízda, napadlo mě okamžitě.
V parku jsem trávil hodně času sám a na podobné věci si zvykl. Ale Ruslan, ten moc ven nechodil. Doktor říkal, že by se jeho zdraví jen zhoršilo. A tak jsem většinu času za ním a ostatními chodil já a ven jsme mohli jen zřídka.

Prsty se mu chvěly, ale nedovolil třesu jakkoli s ptáčetem pohnout.
V očích se mu zaleskly slzy.

„Pojď. Je po něm, už s tím nic neuděláš," chtěl jsem ho chytit za ruku a odvést pryč.
Byl ale rychlejší a hned se mi vysmýkl.

Zakroutil hlavou. „Ale já se snažil. Tak moc jsem nechtěl, aby se mu něco stalo-" hlas se mu zlomil. „Ale padal moc rychle a já nestihnul..."

Povzdechl jsem si. Položil jsem mu ruku na rameno. „Takhle to chodí. Teď umře a zítra mu jiný budou zpívat. Rozumíš?"
Když pořád nezvedal pohled, pousmál jsem se. Takhle to domů včas vážně nestihnu. A přesto jsem mu tuhle možnost nabídnul: „Zahrabem ho, jestli chceš. Můžeš mu tam dát kytku."

V úsměvu se zase objevila ta jiskra.
Rozmrkal slzy.
„Díky."