VORO

XIV. Když mi utíkali psi

Od smrti otce mi matka volala častěji než obvykle. Telefonáty s ní mi zabíraly podstatnou část volného času, ale neztěžoval jsem si. Protentokrát jsem musel být syn i na něco víc než k ničemu.
Bratrovi volat nechtěla, když byl v práci, a tak tahle starost padla na má ramena. Nikdy si nestěžovala ani nepovzdychla, ale cítil jsem, jak špatně na tom byla. Ještě ke všemu sama ve velkém domě, kam za ní občas přišly jen kamarádky.
Ostatní z rodiny se první dva týdny po pohřbu střídali, ale lidé zapomínají. A tak náš dům byl brzy prázdný jen s truchlící vdovou a jejím psem.

Mířil jsem za Sergejem. Dlouho jsme se neviděli a zase potřeboval pomoct. Nebo tak mi to alespoň řekl. Sergej nikdy nedokázal vyjít s penězi, které mu posílali z domova. Párkrát se i stalo, že kvůli tomu přespával u mě na chodbě. Když jsem sraz desetkrát v mysli proklel a zrušil během vstávání z postele, blížil se čas odjezdu.
Při čištění zubů jsem se stačil jen podivit, co se se mnou stalo. Ten Izajáš, kterým jsem byl většinu svého života, neměl ani jednoho přítele. Ba co víc, ani nikoho nenechal, aby jeho přítelem byl.
I když jsem Sergeje nikdy za přítele neoznačil, byl jsem si vědom, že jeden asi nenechá, aby mu na chodbě přespal pouhý známý. A teď jsem jednomu takovému jel na pomoc, a třebaže mi to stále bylo proti srsti.
Promnul jsem si tváře. „Co se to s tebou stalo?"
Ale odraz mi ani tentokrát neodpověděl. 

Tentokrát se jednalo jen o promluvu do duše. Takové jsem vážně nesnášel. Radši bych mu celý týden kupoval jídlo na stále se zvyšující dluh, než se pokoušet o porozumění na emoční úrovni. Když jsem musel – tedy nemusel, ale nést zodpovědnost za sebevraždu se asi nechce nikomu – Sergejovi dělat morální podporu. Jedna Sergejova stránka byla ta, co mi klidně přespávala ve skříňce a za několik dní mi oplátkou vyrazila dech, a druhá se spíš podobala zdeprimované duši bloudící po světě, bez pomoci ostatních naprosto bezradná. Nic mezi nebylo. A mě nezbývalo nic jiného, než tohle přečkat a ptát se sám sebe, proč se do mého života ze známostí ze střední školy musel přidat zrovna někdo takový.
Pořád jsem nechtěl, aby mě kdokoli vnímal jako přítele.

Já přátele už od sedmi let neměl.

Dřív se mi o nich ještě zdávalo. Sice zřídka, ale stávalo se. Vždy jsem si říkal, že jsem se přes to už dávno dostal, ale přesto mě to vždy dokázalo rozhodit ještě na několik dní.
Párkrát jsem k tomu domu po paměti zašel, ale jak jsem vzápětí zjistil, starou budovu dávno zbourali. Namísto ní tam vyrostla jen další kancelářská budova. Kdyby jen měli tušení, co se tam stalo...

Stál jsem na autobusovém nádraží a zbýval mi poslední kus cesty do čtvrti, kde zrovna žil Sergej, když mi zazvonil telefon. Od svého zatoulání se v zimě jsem si dával bedlivý pozor, abych ho měl zapnutý a aspoň trochu nabitý, když jsem někam šel. Poslední dobou se mi kromě matky rozhodla začít volat i Valérie. Na displej jsem se zašklebil, ale nakonec to zvednul.
Od telefonátů jsem už měl pocit, že mi upadnou obě uši. Matka i Ler mluvily hodně a rády.
Při poslední návštěvě doma se u nás Valérie stavila. Vlasy jí sahaly už do spodní poloviny zad a působila... no, řekl bych, že dospěle. Rozhodně dospěleji než já, kterého se stále ptali, jestli mu bylo osmnáct. Povídala mi hodiny a trochu se smála, že mluvím víc než obvykle. Tak jsem byl zticha, ale poslouchal ji pořád stejně rád. Zároveň mě trochu štvalo, že ona byla tím člověkem, který mohl za to, že jsem byl schopný přežít v lidské civilizaci.
Který teď může za to, že teď jedu za Sergejem a nezruším to z čisté nevole a sobeckých důvodů.

Byla zrovna u kluka, kterému se líbila a on se líbil jí, když se za mnou ozval hysterický křik. „Já to ale myslím vážně! Co je to za úchyla!"
Začal jsem se rozhlížet.