VORO

XXIV. Krev

Půlnoc.
Všude bylo ticho.
Seděl jsem u rozsvícené lampy a pozoroval můru narážející do stínidla. Místnost se utápěla v příjemném šeru. Za zmateného tlučení křídel do žárovky jsem si lehl na podlahu.

„Co chceš dělat?"

„Ležet a nedělat nic." Zavřel jsem oči.
Takhle dobře mi už dlouho nebylo.
Koutky úst se mi samy od sebe zvedaly vzhůru. Rozhodně nezvyklý pocit.

„Takhle jsem to nemyslel. Myslím třeba za pár let." Upřel se na mě pohled dvou jasných medových očí. Posadil se a postel zavrzala. Rány se mu hojily pomalu. Ať jsem se snažil, jak chtěl, připadal mi slabší a slabší.

Pokrčil jsem rameny. To bylo jedno. Dokud mi zase nezmizí, bude to ta nejlepší přítomnost napořád.
Museli jsme toho spolu ještě tolik podniknout. Vynahradit všechny ty roky.

„Co jsi vždycky chtěl být?"

Na mysli mi přišel náš poslední rozhovor, když jsme byli děti. Chtěl jsem být hrdina.
A teď? Teď mi to bylo jedno. Byl bych klidně i příšera jen, aby se naše cesty už nemusely rozdělit. Při pomyšlení na pravý opak se ve mně probouzela až úzkostná starost. „Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Pořád chceš bejt příšera a žrát lidi?" zeptal jsem se pro změnu já.
Když byl vzhůru, tak jsme si povídali. Jednou jsem hrál i na klarinet. V očích mu jiskřilo, když uslyšel hudbu. Po celých šest písní, na které jsem si zrovna vzpomněl, seděl nehnutě, ani nedutal. Všechny chtěl opakovat nejméně dvakrát, vyhověl jsem.
Ještě chvíli potom se ztrácel ve svých myšlenkách s neznatelným úsměvem. Doufal jsem, že mu to ulehčilo, kdyby nic jiného. Už dlouho jsem před někým nehrál. Prsty se mi zpočátku třásly, ale po deseti minutách jsem si byl jen jistější.
Byly to jediné dva způsoby, jak ho přimět zapomenout na to, že by odcházel. Z nějakého důvodu mu to ale pořád dotíralo na mysl.
Přišlo mi, že se něčeho bál.
Chtěl zase začít slepě utíkat.
Odmítal mi ale přesně říct před čím.
Nebo to sám nevěděl.

„Už ne," zavrtěl hlavou, na tváři podivnou směs radosti a bolesti. Myslel to vážně, tím jsem si byl jist. Ruslan měl srdce vždycky z ryzího zlata a já to moc dobře věděl. O to víc mě zaskočilo, když večer ještě předtím, než se mi změnil celý svět, prohlásil, že by lidem v nějakém příběhu škodil.
Ne, něco se tenkrát muselo změnit.
Na to se zkroutil bolestí. Z úst mu vyšel němý výkřik.

Vyskočil jsem na nohy. Nevěděl jsem, co dělat. Neměl jsem ani ponětí, co mu může být. I kdyby za to mohla jeho nemoc zužující jej odjakživa, nikdy mi o ní neřekl vůbec nic. Postřelení jsem ošetřit nejlépe, jak bylo v mých silách.
„Ruslane," zatřásl jsem s ním. „Slyšíš? Musíš mi říct, co mám dělat nebo mi tady umřeš."

Zakroutil hlavou, hrdlo sevřené v křeči.

„Tohle není sranda. Poslouchej, představ si, kdyby to bylo naopak. Chtěl bys, abych umřel?"
Pot mi stékal po čele. Opravdu jsem se bál.
„Řekni mi sakra, co mám dělat, slyšíš? Nebo zavolám doktora, i kdybys nechtěl sebevíc."
Moc dobře jsem věděl, že tohle na něj platilo vždycky. Podobné situace se už párkrát nastaly a já se vždycky nechal přemluvit. Ale čím slabší byl, tím větší strach jsem o něj měl.
Ať jsem byl jakkoli beznadějné dítě a existence, nikdy bych nesnesl, aby mi pod rukama zemřel člověk.
A už vůbec ne Ruslan.

Pokusil se o úsměv. „Ne, už ne."

„Ruslane, dělej! Vyklop to, než dopočítám do pěti. Pak volám záchranku a normální doktory a můžeš si nadávat, jak chceš." Zatřásl jsem s ním.
V tu chvíli působil tak křehce. A já měl vztek, že přede mnou něco neustále tají.

S výrazem čiré hrůzy zakroutil hlavou. Chvíli bylo ticho. Začal jsem bez hlesu počítat na prstech. Snažil se popadnout dech.
„Krev," zasípal po chvíli.

„Dobrá. Jenže co s ní?"

Křeč ho přešla a hned se začal zvedat. Ještě, než se zvedl do sedu, zastavil jsem ho. Nevydal ani hlásku, jen jeho oči na mě křičely, abych po pustil.
Zavrtěl jsem hlavou. Jistě, možná jsem tvrdil, že může jít, jakmile si promluvíme, ale jeho stav se zhoršoval a věci měnily.
Já ho už nemohl nechat jít. Prostě nemohl.
Radši bych si uřízl nohu nebo rovnou obě než ho ztratit podruhé.