VORO

XXXI. Ranní zpěv

U nohou mi ležely nůžky. Ranní vzduch ještě voněl rosou, když jsem posedával na lavičce. Nikdo jiný kromě mě vzhůru ještě nebyl. Prsty se mi třásly.
Ne, nešlo to. Nikdy to už jí nemělo.
Po tváři se mi mihl stín. Padlo na mě stříhání růží. Když jsem byl doma, měl jsem alespoň s něčím pomoc. Nechtěl jsem si to dělat ještě horší, protože o mém plánu odjet nadobro ještě matka nevěděla. Do necitlivých rukou jsem drapnul růži. Zkoušel ji urvat. Ale nešlo ani to. Seschlé květy se jen drolily do záhonu dolů. Na rukou mi zůstával jen prach. Jediné, co zůstalo, byl odkvetlý šípek na stonku.
K vůni ranní rosy se teď přidal těžký pach růží. Ale ať by se k sobě tato kombinace nehodila, v tu chvíli mi to přišlo jako dokonalé spojení.

„Ukaž." Bledá ruka zvedla nůžky ze zámkové dlažby. Ostří zařinčelo.
Ranní vítr mi z ruky osvobodil zbytky jednoho květu. Ve stromech nad námi ještě ani nezpívali ptáci. Klid rušilo jen cvakání nůžek a šustění suchých květů při dopadu na zem. Spokojeně jsem přivřel oči.

„Už je to lepší?" zeptal se po chvíli. Pohled stále upíral do růžových keřů před sebou.
Po chvíli se otočil.

Neurčitě jsem pokrčil rameny. Dával jsem si záležet, abych si před Ruslanem nestěžoval. Dával si to za vinu bez tak až moc. Ještě teď se mi rosilo čelo, když jsem si vzpomněl na úsilí potřebné k tomu, abych mu ustavičně vymlouval, když mi chtěl pro mé dobro, jak říkal, zmizet ze života.
Ale nakonec se svého slibu držel.
„Asi už ti nezahraju."

Přimhouřil oči. Potom se pousmál.
„Tohle je to jediné, co tě trápí?"

„Ale můžu tě to naučit. Pak si můžeš hrát sám. Nebo třeba i na flétnu."

Na dlažbu dopadlo pár seschlých lístků. Pozoroval jsem jeho soustředěný pohled. I ty květiny stříhal s takovou starostí. Stále jsem nechápal, jak může být svět tak nespravedlivý k někomu jako Ruslan.
O tom, jak svou nemoc zvládá, se mi nikdy moc nezmiňoval. Ale podle lepšího zdraví jsem hádal, že si způsob vždy našel. Pomoc ode mě už vždy jen odmítl. Na mysl mi spolu s vycházejícím sluncem přicházely vzpomínky z dob, kdy jsme ještě oba bydleli ve městě. Všechno teď působilo tak podobně a přesto naprosto opačně. „Víš, kam potom půjdeme?" zeptal se najednou, přestal střihat. Z korun stromů nad námi začaly zazpívat ptačí hlasy.

„Dál. A dál. Klidně na konec světa, dokud jim nezmizíme úplně."

„Tak daleko by snad ani nešli."
Upřel na mě pohled. V medových očí se zablýsklo, jak se světla rozptýlila větrem.

Pokrčil jsem rameny. „Klidně půjdu i tam, když to bude potřeba."

„Ty nikam chodit nemusíš, víš to? Můžeš zůstat tady s matkou a-"

„Zapomínáš, co jsem dělal, Ruslane. Maj o dost větší právo jít po mně, než šli celou dobu po tobě. Někdo tu špinavou práci odvádět musí," pokrčil jsem rameny. V krku mě zašimral smích.
„Nejsem takový neviňátko, jak si pořád nalháváš."

Místo jakékoli odpovědi opět pozvedl nůžky.

„Jsme v tom spolu, rozumíš? Už od začátku." Zvedl jsem se z lavičky a otočil jsem se směrem k němu. „Já něco provedu, ty mě zvedáš. A někdy to bude zase naopak."

„Jenže ty jsi neměl na výběr," odporoval.

„Ruslane," zvýšil jsem hlas. „Koukni se na mě."
Už mi docházela trpělivost. Takhle to s ním poslední dobou chodilo pořád.
Snažil se mě odehnat, jak mohl.

Po chvíli hlavu přeci jen zvedl.

Nemotorně jsem ho uchopil za paži. Ani se nepokoušel mi vyhnout. Toho jsem si vážil, protože jakýkoli pohyb vyžadující jemnou motoriku mne stál nehorázné úsilí. „Ty to pořád nechápeš." Našel jsem jeho pohled. „Celý ty roky jsem hledal něco, co by napovědělo, že jsi naživu nebo kde tě hledat. Takže teď, když jsi zase tady, mě už nic na světě nezastaví. A to ani ty."

Chvíli mlčel. Jako kdyby si rovnal myšlenky. Po chvíli konečně odpověděl, potvrzujíc tak všechno, co jsem řekl.
„Hmm."