VORO

I. Byl bys příšera?

Tragédie, za kterou jsem označoval valnou část svého života, začala den před mými narozeninami. Ačkoli to ráno začalo jako všechna ostatní, žádné následující už stejné nebylo.
Narozeniny jsem ten rok vlastně neoslavil. Ani žádný rok potom.

U snídaně se mě matka zeptala, co bych si vlastně přál. Výročí svého příchodu na svět mělo nastat zítra. Bratr se jen zatvářil kysele, protože sám se narodil na začátku zimy. Věděl jsem, že mi tohle vždycky záviděl.
Bylo jaro.

S úsměvem jsem jí do ucha pošeptal, že jen oslavu pro kamarády. A nic víc.
Trochu se podivila, ale znala mne. Své přátelé jsem měl nejradši na světě.

Nakonec jsem ji opravdu dostal a rodina pro to nemusela udělat vůbec nic. Přeci asi jen o týden později.
Jen to úplně nebyl ten správný druh oslav, obřadu, jaký by si přálo osmileté dítě pro své přátele.

Ve škole mě to nebavilo. Stále jsem se vrtil v lavici a čekal na konečné zazvonění, abych mohl jít za ostatními.
Oni do školy nikdy nechodili. Měli to štěstí, že je doktor učil doma – to mě nikdo nikdy nenabídl. Svou očividnou nedočkavostí jsem si akorát vysloužil okřiknutí učitelky. Nudil jsem se.

Konečně jsem běžel po ulici. Nemohl jsem se dočkat, až je uvidím.
V botách čvachtalo, kolika kalužemi se mi povedlo zkrátit si cestu.
Slyšel jsem vlaštovky nad hlavou. Už se vracely z jihu.
Vlasy cuchal vítr.
V krku lechtala vůně první jarní trávy.

Konečně jsem stanul před domem doktora Morba. Tedy, nepatřil jen jemu, protože ve spodních patrech žilo ještě několik důchodců. Vypadal zašle, omítka z většího již opadala, ale o aktivitách uvnitř vypovídala nová okna, třebaže je už léta nikdo neumyl.
Po zazvonění řinčivého zvonku mi ale tentokrát nikdo otevřít nepřišel. Zevnitř se ozývaly hlasy. Nakonec vykoukla drobná dívenka. Byla ze všech nejmladší. Vypadala nemocně. Tváře vpadlé dovnitř, celá bledá, oči se na mě dívaly zpod fialových pytlů. 
„Dneska se s tebou vidět nemůžeme," pípla.
„Říkal to Morb, promiň."
Na to opět zaplula dovnitř.

Že by byli nemocní? napadlo mě. Na žádný jiný důvod jsem pořádně nepřicházel. Už v té době jsem věděl, že je Ruslan s ostatními náchylnější – pár dětí ve škole to mělo podobně, ale nikdo je kvůli tomu doma neučil.
Jenže já se vzdávat nechtěl – ať byli nemocní, jak chtěli. Chtěl jsem je pozvat na plánovanou oslavu. Zvědavost rovněž vykonala svůj díl. Celý den jsem se na ně tolik těšil a teď to doktor nedovolí? Koneckonců moje narozeniny byly už zítra!
Dostal jsem na Morba vztek. Ruce zatnul v pěsti a potichu oběhl dům, kam se dívala všechna okna jejich pokojů. Z cesty jsem sebral drobounký kamínek a mrštil jím rovnou do okna. S ťuknutím odskočil a trefil mě nazpátek do hlavy.
„Ruslane!" křikl jsem nedočkavostí.

V okně se mihla postava.
Za chvíli se z okna vykláněl celý sinalý drobný chlapec.

„Pojď na chvíli ven!"

Nejistě se ohlédl. „Bolí mě nohy," zakymácel se. Prsty svíral rám okna.
„Morb navíc říkal, že někdo přijede."

„Prosím, pomůžu ti."
Už jsem začal šplhat po okapu vzhůru. Kov mi podkluzoval pod prsty a smýkal se, ale už jsem měl praxi.
Konečně jsem stanul na balkóně vedle Ruslana. „Jestli chceš, tak tě vezmu cestou dolů na záda."

Jeho pohled vypadal více než nepřítomně. Asi mu opravdu bylo zle.
Ale nakonec přikývl. Já s ním musel mluvit. Musel. Neviděli jsme se přes dva týdny a měl jsem toho na srdci hodně.

Ještě než jsme se rozhodli sjet zpátky na zem, uslyšel jsem hlasité motory doléhající odněkud z hlavní třídy.
O nezatlučený hřebík na kování jsem si roztrhl kalhoty a pravou dlaň. Stáli jsme však nohama na zemi, Ruslan se o mě mátožně opíral.

„Ukaž," vzal do ruky tu mou a mělkou ranku otřel.

Plíživě jsme se dostali k rohu domu a sledovali, kdo to přijel. Mezitím mi Ruslan řekl, že se mu udělalo o trochu lépe. Asi musel jen na čerstvý vzduch.
Z velkého auta vyskákalo několik mužů. Nebylo jim vidět do tváře.
„Takovou návštěvu jsme nikdy neměli," pošeptal jsem mu.

„Buď rád – doktor z toho taky nemá radost."
Upřel na mě velké oči. „Pojď už pryč!"

A tak jsme šli.
Nebyl jsem si jistý, jestli by zvládl nějaké naše dobrodružství jako obvykle. Jezdívali jsme metrem a ztráceli se tam. To nám po nějaké době zakázal i doktor i moji rodiče. Běhali po parku a honili holuby, lezli po stromech a hráli si na piráty z knížek.
Tak jsem ho vzal domů a slíbil mu čaj. Také jsme s bratrem měli spoustu hraček, třebaže on se o ně dělit s nikým dalším nehodlal.
Rodiče se někam vypařili, pravděpodobně to mělo co dělat se zítřkem.
Smáli jsme se, ale vtipné věci jsem ten den dělal jen já. On se sem tam zasmál.

„Kdybys byl hrdina v příběhu, co bys dělal?" zeptal se mě, když jsme si prohlíželi jednu knihu.
Zadíval se na mě a přimhouřil oči.

„Bojoval bych s příšerama, kdyby to bylo potřeba, a měl bych toho nejrychlejšího koně.
Chránil bych všechny, co by si to zasloužili a svojí rodinu, tebe a vlastně všechny kamarády."
Na chvíli jsem se zasnil.
„Podívej!" prst jsem zabodl do stránky před námi. Rytíř na koni právě porážel nějaký přízrak. „Tohle by se mi líbilo! A kdo bys byl ty?"

„Příšera," usmál se, ale zachmuřeně vypadal pořád. „Lidi by se mě báli, ale já jich ne. Možná bych pár i sežral."
Vycenil zuby a zavrčel.

„To není sranda! To bych si s tebou nemohl povídat a ty bys nemohl cestovat se mnou.
Možná bysme spolu museli i bojovat." Založil jsem si ruce na hrudi a zamračil se.
On to vážně nemyslel, tím jsem si byl jist.
„Ty bys nikdy příšera nebyl."

„Myslíš?"

Když se už stmívalo, rozhodl jsem se, že zajdu Morbovi říct, aby si o Ruslana nedělal starosti. Ruslan jen smutně přikývl. Přihoršilo se mu. „Zůstaň tady. A konečně vypij ten čaj," řekl jsem mu.