VORO

XX. Kurz první pomoci

Kurzy první pomoci ve škole jsem prospal. Neviděl jsem žádný důvod, proč bych měl dávat pozor. Vždycky se poblíž našel někdo jiný, kdo pomohl. Věřil jsem, že při mém štěstí by mi dotyčný v rukou zemřel okamžitě, co bych se ho dotkl.
A tak jsem se zavrtal hlouběji do mikiny a hodiny jednoduše propřemýšlel nebo prospal.

Ale potom přišel otec s tím, že když nepůjdu v jeho šlépějích tak, jako udělal bratr, měl bych se aspoň umět postarat o civilisty v nebezpečí.
A tak začaly večery plné nesnesitelné teorie první pomoci.
Když jsem po třetím pokusu obvazování vymknutého kotníku konstatoval, že dotyčný radši uteče, poslal mě výjimečně pryč.
Nervy na mě neměl ani vlastní otec. Ale stejně se nechtěl vzdát.
A později jsem si říkal, že všechno to biflování bylo stejně k ničemu.
Prostě proto, že jsem měl obě ruce levé.

„Čau Sergeji, máš poblíž mámu?"
Co jsem si pamatoval, byla zdravotní sestra nebo doktorka, přesně jsem nevěděl. „Nutně bych s ní potřeboval něco probrat."

„U telefonu," ozval se ženský hlas, „prý se mnou potřebujete mluvit."

„Jo, to teda potřebuju."
Telefon jsem si přendal do druhé ruky a vyhrnul rukávy. „Potřeboval bych vědět, jak ošetřit průstřel ramene, když mám obě ruce levý. Jenom z akademickýho zájmu, o nic velkýho nejde."
Z čela jsem si otřel pot a zajistil prozatímně obvázané rameno. Zatím bylo hlavní zastavit krvácení. Jestli Ruslan právě spal nebo upadl do bezvědomí, těžko říct.
Sám jsem se ještě z šoku zjištění klepal po celém těle.
Ne, tohle nebylo dobré ani trochu.

„Ne, do nemocnice by v nastalý situaci jet nepřipadalo v úvahu. Ale jestli máte nějakej typ, co dělat se ztrátou krve, tak se nestyďte... že nejde? Fajn, co to ostatní?"
Mohl jsem zavolat pomoc. Prostě vytočit číslo v telefonu. Ale když jsem to Ruslanovi říkal, tvářil se jako smrt samotná.
Ne, něco bylo špatně – jinak by se takhle nechoval. Potkat dva střelce nasazené na jednu osobu na noc nasvědčovalo, že normální jednání nepřipadá v úvahu.

Na druhé straně se rozhostilo ticho. Ať jsem v minulosti na Sergejovi rodiče udělal sebelepší dojem, teď byl ten tam. Ale nakonec se zase ozvala, rozvážně vážila každé slovo. Jako kdyby pochopila, že nejedná o prázdné řeči. Že na druhé straně skutečně zachraňuju život.

Před očima mi tančily mžitky. Padal jsem únavou. Ale musel jsem najít způsob, jak ho zachránit.
Už jenom množství krve, ze kterého jsem ho na ulici vytáhl, bylo kritické. Na to jsem nemusel být doktor, abych věděl, že jde o hodně.
Srdce mi stále zběsile bušilo. Nemohl jsem věřit, že je zase tady. V mém životě. Tak blízko. Do očí se mi vkrádaly slzy. Ale pocity a takové myšlenky musely tentokrát počkat – měl jsem spoustu práce.

Svítalo, když jsem se vyčerpáním svezl na podlahu. Ale z nejhoršího jsme snad byli venku. Sergejova matka si za tu dobu, co mne krok po kroku naváděla, uvařila asi pět hrnků kávy – přesně nevím, nepočítal jsem je. Já jel nonstop a snažil se udržet obě ruce tak, abych Ruslanův stav ještě nezhoršil.
Hodinu před svítání se mi podařilo dostat ven i kulku. Nevím, jak se to povedlo, ale ta ženská na druhém konci telefonu musela být génius a anděl strážný v jednom. Když jsem rány pořádně obvázal a dalo by se to označit za horší verzi stabilizovaného stavu, popřála mi hodně štěstí a zavěsila. Řekl jsem si, že jí musím koupit květiny nebo pořádně velké balení kávy.

Sluneční paprsky mě štípaly do očí. Opíral jsem se o rám okna a hleděl na ulici pod sebou. Rozlitý čaj ležel na parapetu vedle mě. Neměl jsem sílu ten hrnek zvednout a napít se. Ale spát jsem jít nemohl – kdyby se mu cokoli dalšího přihodilo, musel jsem být u toho a pomoct mu.
Na chodce bylo ještě příliš brzo. Obloha se začínala rozjasňovat. Nikdo neměl ani tušení, co se odehrálo v nočních uličkách. Já taky ne.
Do plic mě štípal studený vzduch.

S obavou jsem se otočil směrem, kam jsem uložil Ruslana. Můj největší strach v tu chvíli byl, že se mi to celé jen zdálo. Že když se k rozházenému rohu pokoje otočím podruhé, nikdo tam nebude.

Ale na podlaze se stále válely zakrvácené obvazy a mísy převařené vody na vymývání ran. A na posteli spočívalo bezvládné tělo. Mého jediného přítele.
Co když se má chorá mysl spletla a totožnost Ruslana si jen vymyslela?
Byl jsem skutečně takový blázen?
Zavrtěl jsem hlavou. Ne, jeho reakci bych si nikdy nespletl.
Viděl jsem, že to byl on.

Můj přítel.