VORO

XII. Čaj by se dopíjet měl

Když jsem ho potkal, zrovna jsem se vracel vyřízený z dělání seminární práce se Sergejem. Neměl jsem nervy ho trpět příští rok ve své třídě, a tak jsem se rozhodl, že ho dostanu do dalšího ročníku za každou cenu.
Byl podzim a zešeřilo se dřív, než jsem počítal. Zaspal svou přestupní stanici a dostal se někam úplně jinam, než jsem měl původně v plánu. Do tváře mě bičoval studený déšť. Špatně se odhadovalo, kam vlastně právě jdu. Po setmění jsem měl s orientací v betonové zástavbě ještě větší problémy než ve dne. Nebylo by to poprvé ani naposledy, co bych se ztratil. Většinou jsem se byl schopný vymotat podle zastávek tramvají nebo se doptal kolemjdoucích. V téhle části města jsem ale už dávno nebyl. Na to bych si pamatoval.

Míjel jsem staré lampy, kromě mě nikdo široko daleko nebyl. I když přes to ale tahle ulice nepůsobila jako ráj pro vrahy a násilníky. Pokračoval jsem tedy dál a přemýšlel, kde se schovat před deštěm a zjistit cestu zpátky. Mobil mi už dávno oznámil vybitou baterii a nebyla tedy šance z něj cokoli vytáhnout. Zaklapl jsem displej a krabičku si strčil nazpátky do kapsy. Ještě jednou jsem překontroloval název ulice.
Ne, nic, na co bych si pamatoval.
Zase jsem se ztratil.

Nakonec jsem se uchýlil do nejbližší kavárny, jejíž vývěsní štít mne přitáhl jako lampa můru.
Vítr za mnou zabouchl dveře a unisono s jejich ránou zacinkaly zvonky oznamující příchod nového zákazníka. Do kaváren jsem moc nechodil, ale tahle mi připadala nad poměry nezajímavá. Jedinou věcí žádající si pozornost se stala agresivní vůně mleté kávy. Vše ostatní včetně obsluhy zapadalo do šedého průměru tak, že se dalo nádherně přehlédnout. Setřásl jsem ze sebe déšť a sedl si k nejvzdálenějšímu stolu. Chtěl jsem být na chvíli sám, v teplém koutě a jen se svými ospalými myšlenkami.
Takhle pozdě večer jsem byl jen druhým zákazníkem. Ještě jeden muž, od pohledu o něco málo starší než já sám, se o něčem dohadoval s personálem.

Spánek se opět hlásil o slovo. Hloubání ve špinavých vodách své mysli tomu zrovna nepomáhalo.
Nejdřív jsem zkoumal letokruhy dřeva stolu a přemýšlel, kdy se asi dostanu domů za předpokladu, že mi někdo bude ochotný pomoct. Ve svém bytě jsem se cítil nejvíc doma od té doby, co jsme se odstěhovali z města. Bydlel jsem v něm rád. Mohl jsem být sám, kdy jsem chtěl, nikdo mi nenutil ideály nadšeného mladého člověka ani nic podobného.
Pohledem jsem zastavil u příchozího u kasy. Nevím, čím to bylo, ale už od prvního pohledu do prostředí poklidné průměrné kavárny nezapadal. Snad to byl ten výraz očí nebo nezvyklá aura, která jej obklopovala. Pohledem střelil k protějšímu stolu. Kůži měl nezvykle bledou, když na ni dopadlo světlo seshora, a celkově vypadal jaksi nemocně a vyhladověle.

Pozornost jsem obrátil ke své netknuté kávě. Kávu jsem nikdy nepil. Čaj jsem v nabídce ale nikde nenašel. A obsluha k mé smůle mi na stůl jen položila objednávku a bez jakéhokoli dalšího slova zase zmizela. Na cestu jsem se zeptat nestihl. Netečně jsem přihlížel, jak výlohu stále bičují provazy deště. Nevypadalo, že by se do rána mělo vyčasit. Od vedlejšího stolu zaznělo zacinkání konvice.

A choře vzhlížející muž si do šálku nalil horký čaj. Za zabodání ostnu žárlivosti jsem se opět otočil k oknu a pozoroval svůj odraz ve tmě. Zvažoval své možnosti. Proti mně ten večer hrálo počasí, pozdní spoje a únava. Co můžu ztratit, když se zeptám? napadlo mě po chvíli, i přes to, jak proti mé přirozenosti to bylo.

„Promiňte, že ruším," pozornost od vedlejšího stolu se přesunula jen ke mně.
Trochu jsem zaváhal, ale nakonec se rozhodl pokračovat: „Vyznáte se tu trochu? Asi jsem se ztratil." Přidal svou ulici a čekal na odpověď.

Po chvíli zvažování odpovědi, skoro jako kdyby se bál, aby neřekl nic navíc, přikývl.
„Trochu. Můžu Vás navést."
Odložil si šálu a začal vysvětlovat. Jeho hlas byl příjemný a něčím povědomý. Jako kdybych ho z mlhy už někde slyšel.
Ale nic se mi nemohlo vybavit.
„Vy nepijete kávu?" poukázal na mou netknutou kávu.

Zavrtěl jsem hlavou.

Přede mnou se objevil netknutý šálek již chladnoucího čaje.
„Ale čaj by se dopíjet měl," prohodil a začal se zvedat k odchodu.
Bez dalšího slova zmizel venku zase v dešti. Kdyby to nebyl jen cizí člověk, bál bych se ho v takovém stavu pouštět někam ven.
To jsem ale ještě nevěděl, že se naše cesty zkříží zas.

Cestu domů jsem našel rychleji, než jsem si myslel. Ten večer jsem byl jen o ulici dál, než bydlíval doktor Morb i s Ruslanem a ostatními.
Udivilo mě, že jsem to tam nepoznal.