Army dogs

6.kapitola - Připravit ke startu, pozor, teď

,,Připravit ke startu, pozor, teď!"

Všichni se rozběhli strašnou rychlostí. Já jsem si běžela svým tempem, protože jsem věděla, že když to přeženu, tak potom nebudu moct.

Trasa měla být dlouhá přibližně 7 kilometrů. Obsahovala okolo 70 překážek různého typu. Na posledním kilometru mělo být střílení, že kterého jsem měla největší strach.

Každý další kilometr byl označený cedulkou s číslem daného kilometru.

++++

Už jsem přeběhla cedulku s číslem 4 a to znamená, že už přes polovinu mám za sebou. Dostávala jsem se pomalu před ty nejrychlejší, ale teď už ty nejunavenější.

Čekala mě část, kde je bláto a mnoho zdí, před kterými se musím hodně rozběhnout.

Vběhla jsem do toho bláta a spíš než běžela jsem šla, protože to ani nešlo. Podařilo se mi předběhnout jednu takovou... no jak to říct... prostě barbínu. V jejích očích jsem viděla takové nepřející jiskřičky. Musela jsem se usmát, protože jak se na mě koukala tak zakopla a ten její zmalovaný obličej byl celý od bláta. No prostě radost pohledět... ne že bych byla nějaká nepřející, ale jak jsem ji potom viděla ještě naštvanější tak mě to celkem pobavilo.

No, ale teď mě nějaká barbína nezajímá. Musím to doběhnout v co nejrychlejším čase a myslím, že se mi zatím celkem daří.

Z mého přemýšlení mě vytrhla obrovská asi dvou-metrová zeď, kterou jsem musela překonat. Rozběhla jsem se co mi síly dovolily, vyskočila jsem co nejvýš, zapřela se a pomalu se na ní vyplazila.

,,Yes!" Řekla jsem si sama pro sebe když jsem se na ní dostala

++++

Byla jsem už u cedulky s číslem 6 a to už se blížilo střílení. No co vám budu říkat, prostě jsem měla strach.

Každý z nás měl své číslo jako na závodě. Já jsem měla svou oblíbenou osmičku. Podle toho jsem taky věděla kde si mám lehnout a trefit 5 terčů. Jako v biatlonu. Když jsem si lehala, tak jsem zahlédla tu barbínu jak se usmívá. Nevěnovala jsem tomu pozornost a tak jsem začal střílet. Jeden za druhým jsem trefovala. Zcházel už jen poslední, když přiběhla ta blondýna a kopal do mě tak, že jsem minula a ještě k tomu mě bolela noha.

,,Co děláš jako?" Okřikla jsem ji

,,Běžím ne?!" odpověděla takovým pyšným hlasem, že si do mě mohla kopnout

,,Tak si příště dávej pozor kam šlapeš ty nemehlo," řekla jsem a už se zvedala, protože jsem trefila i ten poslední terč.

Naposledy jak jsem se na ní podívala, tak vypadala dost uraženě, ale hlavně že nebyla přede mnou.

Už jsem viděla cílovou rovinku a zcházelo mi posledních pár metrů, když v tom jsem najednou ucítila něčí nohu a začal jsem padat na zem.

Byla to ona... ta kráva, co do mě kopla. Předběhla mě a začala se usmívat.

Rychle jsem se zvedla a co nejrychleji doběhla do cíle.

,,Jste v pořádku slečno?" Optal se mě ten co nám měřil čas

,,Ano, ale NĚKDO není v pohodě se mnou," zdůraznila jsem a podívala se na tu, co to všechno způsobila

,,Chcete tím snad něco naznačit?" Položil otázku