Army dogs

2.kapitola - Nový začátek?

Přišla jsem zrovna z dlouhé procházky. Psům jsem nachystala jídlo, vyměnila vodu a šla se kouknout  na telefon. Při prohlížením různých článků na internetu na mě vyskočil zajímavý článek. ,,Armádní škola. Hledáme nové psovody. Psi mohou mít jakýkoliv věk, ale musí mít splněné kondiční zkoušky a obranu. Psovodi mohou být jakéhokoliv pohlaví. Také po nich žádáme lehké kondiční zkoušky a dobrou práci se psem. Příjmací zkoušky začnou 1. Srpna. Školní rok začíná 1. Září. Těšíme se na všechny nové vojáky a jejich psy. Pokud máte zájem více informací se dozvíte na tomto odkaze..." dočetla jsem nahlas a vzbudilo to ve mně pozornost. Chvíli jsem nad tím přemýšlela a potom jsem si řekla, že je to blbost.

Stále jsem se nemohla dostat z toho rozchodu. Byla jsem naštvaná a smutná zároveň.

Psi zrovna dojedli a koukali se na mě, jako kdyby rozumněli těm slovům z toho článku, který jsem před chvílí nahlas přečetla. Koukali se na mě takovým zvláštním pohledem, který jsem u nich ještě neviděla. Jakoby říkal: ,,Neboj se zkusit něco nového, my tě v tom podpoříme".

Dívala jsem se na ně asi pět minut a oni se ani nehli. Potom jsem se probrala z tranzu a poklepala rukou na gauč, aby si tam sedli. Vyskočili za mnou a začali se ke mně lísat. Do pár minut všichni usli, protože po tak dlouhé procházce, kde jsme navíc běželi byli unavení.

Vzala jsem si znovu telefon do ruky. Rozklikla jsem odkaz v tom článku a asi další hodinu jsem si o tom hledala informace. Když se začalo pomalu stmívat tak už bylo deset hodin, protože je 15. června tak se stmívalo opravdu pozdě. Vypla jsem televizi a šla si s mobilem v ruce lehnout do postele. Ještě jsem si k tomu článku hledala pár věcí a potom šla spát.

***

Ráno mě probudil budík už o půl šesté. Psi jsou totiž zvyklí v tuhle dobu  se jít najíst a pak jít ven. Nasypala jsem jim granule do misek, vyměnila vodu a šla se osprchovat a udělat si ranní rutinu.

Vyšla jsem z koupelny. Už jsem byla oblečená. Dneska jsem si vzala černé tílko a elastické kraťasy na běhání. Psi stáli před koupelnou a každý držel své vodítko s obojkem v tlamě. Byl to jeden trik, který jsem je nedávno naučila. Vždycky jsem byla ráda, že pro to nemusím jít.

Zapla jsem každému obojek, protože doma ho nenosili. Vyšla jsem ven a bylo nádherné letní ráno. Bylo tak akorát. Ani zima ani přehnané horko.

Šla jsem kolem parku, byla tam partička celkem hezkých kluků, kteří se na mě dívali, ale byla jsem čerstvě po rozchodu a neměla jsem chuť na další chození a následovný rozchod.

Celou cestu k louce, kde každé ráno cvičím psy i sebe jsem se představovala ve vojenské uniformě, stále jsem nemohla zapomenout na ten včerejší článek, vlastně na celý den. Došli jsme tam. Jako každé ráno tam nikdo nebyl a tak jsem začala s výcvikem.

Po dvou hodinách jsme došli domů. Zrovna jsem si sezouvala boty, když v tom mi zazvonil telefon. Bylo to neznámé číslo. Vůbec jsem netušila, kdo to může být, ale stejně jsem to zvedla. ,,U telefonu Zoe Adams přejete si?" řekla jsem a poslouchala kdo se ozve. ,,Dobrý den tady Josh Fletcher. Mám na starosti přihlášky do armádní školy. Chci se jen zeptat jestli jste si ji včera stahovala a jestli máte zájem?" vychrlil na mne a já nevěděla co dělat. ,,Ano stahovala jsem si včera přihlášku na tuto školu, ale nejsem plně rozhodnuta, zda tam půjdu," vyšlo ze mne. ,,A mohla by jste  mi dát do pěti hodin odpoledne vědět, protože se pomalu místa plní a musím vědět, jestli ho můžu uvolnit někomu jinému, nebo ho vám podržet. Tady jsou totiž jiné pravidla pro přihlašování se na školu," dopověděl. Byla jsem z toho překvapená a potom že mně vypadlo: ,,Jistě, večer vám dám vědět".
,,Děkuji a nashledanou," řekl já jsem se s ním rozloučila a nevěděla co mám dělat.

Tak druhá kapitola a už má další problémy...

Děkuju všem kdo si to přečetli😁😁