New life [jikook]✔

8.

Vzbudil jsem se v Jungkookově posteli. Sám.
Co nejvíc jsem se zachumlal do peřin a pohyboval ocasem pod peřinou ze strany na stranu.

Dveře se pomalu otevřely. Podíval jsem se na Jungkooka stojícím v nich a usmál se na něj. Úsměv mi oplatil.

„Jak jsi se vyspal Jiminie?”

Přišel ke mě a sedl si vedle mě.

„Krásně.”

Oba jsme se pousmáli.

„A kolik je vůbec hodin?”

Sedl jsem si do tureckého sedu. Jungkook si vytáhl mobil z kapsy a podíval se na něj.

„10:26. Akorát na snídani.”

Objal jsem ho a on mě nazpátek.

„Děkju.”

Opřel jsem se o něj hlavou.

„Za co, však jsem nic neudělal.”

Omotal jsem okolo něho svůj ocásek.

„Ale udělal. Zachránil jsi mě před umrznutím nebo vyhladověním. Nabídl jsi mi domov. Staral jsi se o mě jako o vlastního. Nechtěl jsi po mě abych ti sloužil. A já ti to ani neplatil.”

Opět jsem začal plakat, Jungkook si mě vyzvedl na klín a začal se mnou houpat.

„Neplakej, vždyť o nic nejde. Já se o tebe starám rád, a navíc tu nejsem sám.”

Začal jsem vzlikat ještě víc.

„A vracet mi to nemusíš.”

Začal mě hladit po zádech.

„Ale musím.”

Zavzlikal jsem mu do hrudi.

„Tak víš co? Pokud ti nebude vadit o tom mluvit, mohl by jsi mi říct o své minulosti.”

Zabručel jsem.

„Ale nemusíš mi to říkat jestli nechceš. Nech si to projít hlavou, teď se půjdeš nasnídat, jo?”

Kývl jsem. Vzal mě do náruče a odnesl k jídelnímu stolu. Posadil mě na jednu z židlí. Ještě mi stihl utřít mokré tváře.

Postavil mi před sebe misku k hnědýma kuličkama plovoucíma v mlíku.

„To znám. To je dobrý.”

Rozzářili se mi oči.

„Odkud to znáš?”

Podíval se na mě zmateně.

„Em...můj pán si to chtěl dát k snídani. Misku omylem převrhl. Nechtěl to uklízet tak nám dal za úkol to sníst a uklidit.”

„Nám?.....kolik vás bylo?”

Zamyslel jsem se.

„Osm, každý jiný. Všichni ale stejní.”

„Aha.”

Přišel ke mě a objal mě.

„Dobře, ale teď na to myslet nebudeš. V klidu si sněz snídani.”

Jak řekl, tak jsem udělal.