Kočky nebo Vlci není to snad jedno? ✔

12.

Chvilku na sebe s Arturem koukáme, když jsem teď měla čas si ho prohlédnout zjistím že má zčervenalé bělmo očí a trochu se třepe. Cítím z něj alkohol.

Zatřepe hlavou.

"Kde je vůbec Williem?" Rozhlídne se kolem. 

Zavřu oči....nadechnu se nosem.

Byl tady jeho pach vede směrem kudy utekli kočky které přežily první vlnu.

"Je jistě v pořádku." Řeknu, otevřu oči a zjistím že na mě Artur udiveně zírá.

"Ty? Já.. myslel že kočky nemají dobrý čich." "Když se soustředím jen na pachy tak dokážu cítit i veverku na stromě dva kilometry odsud." Artur se zvedne a udělá kolem mě dva kroužky. "Zajímavé" Když si mě prohlíží, narovnám se a znervózním. Je sice opilí a určitě se mu motá hlava, ale je taky nepředvídatelný a nemá mě moc v lásce. Zase si sedne naproti mě, ale asi o dva kroky blíž. "Řekl ti to už?" Jeho oči byly pořád zaujaté mým dobrým čichem, ale v mých se objevil strach. -Kdo mi měl něco říct? Co mi Williem měl říct? Udělala jsem dobře že jsem zabila člověka který mi vždy řekl pravdu do očí a nic netajil?- Ohlédnu se na Andrejovo mrtvé tělo. Dokázal by mě vůbec zabít? "Budu mlčení brat jako ne. (Nadechne se) No, řekl jsem Williemovy, že chci aspoň na chvíli aby si byla má učednice, chci vidět že jsi vážně dobrá v boji jak si Williem myslí..." "Cože?" "Nevěřím ti ani slovo, ale to je ti jistě jasné, chci vidět že zvládneš za smečku i umřít. Jako my všichni, Williem ani já by jsme se ani nerozmýšleli a obětovali se kdyby smečka mohla žít v míru a klidu." "On to že budeš můj učitel schválil? Nemáš náhodou už učedníka?" "Ano schválil, první trénink začíná zítra ráno, půjdeme jen my, já, ty a můj učedník na ranní hlídku. A neměj strach dokážu se věnovat vám obou. Ale to teď nebudeme řešit, jdeme najít velitele." Ukončí náš rozhovor a bez dalšího rozmýšlení zmizí v keři, kde před chvílí zmizel určitě i Williem.

Snažím se dohnat Artura, který běží za pachem našeho velitele. Zastaví až krok od Williema. Já když uvidím že je Williem živ a zdrav tak zpomalím.

"Zabila ho. Bez přemýšlení." "Cože? To ti nevěřím."  Zareaguje Williem na Arturovo šeptání. Je mi jasné že Artur mluví o tom jak jsem zabila Andreje. Ale proč řekl že bez přemýšlení? Když mi to tak trvalo, ještě teď bych ho tiskla k zemi a mluvila sním, kdyby tam Artur nebyl. 

Williem se podívá na mě jako kdyby přemýšlel jestli mu jeho zástupce nelže. Usměju se na něj a tak se pokusím zamaskovat pocit viny který mě při jeho pohledu začne trápit.

 Další den

Ležím ve Williemově náručí, když v tu náhle někdo zaklepe. Nějaký pocit ve mně mi říká že je to Artur a budí mě kvůli ranní hlídce. Opatrně se vymaním z jeho náručí a sejdu schody.

"Ano?" Potiše se ozvu. "Dávám ti pět minut aby si se nachystala, budeme čekat u východu z úkrytu." Ozve se na zpět Artur.

Rychle jsem zase vystoupala schody, z komody si vyndala černé triko a černé tepláky a vběhla do koupelny.

Díky bohu zůstal vyset ve vzduchu Arturův pach podle kterého jsem mohla dojít až k východu. Běžela jsem na maximum. Když doběhnu k východu v kočičí podobě, už tady čekají Artur a jeho učedník ve vlčí podobě. 

"Jdeš pozdě. Čekáme tady už o dvě minuty déle, Erik už navrhoval že by jsme šli napřed." Řekne bez toho aby se ke mně vůbec obrátil. Sklopím hlavu, jsem jeho učednice, já bych nad tím mávla tlapkou, ale tady to brali vážněji a k tomu jsem teď dala Arturovi možnost aby mě potrestal. 

"Hlavně že přišla, mohli by jsme už jít, prosím." Upozorní na sebe netrpěliví učedník.  

"Máš pravdu je vůbec pocta že se uráčila přijít. Jdeme!"