STEREK | Vždy jsi to byl ty! 18+

5|Stiles

Stiles naprosto netuší, co dělá, když už ráno jemně třese Derekovým ramenem. Ten je jen napůl zakrytý v jeho (!) peřině a stále má tak zvláštně vnořený obličej do jeho (!) polštáře. Stiles sám cítí tu opojnou vůni a drží se jen kousek od toho, aby zase neskočil do postele, i když už je teda oblečený a vykoupaný. Ono totiž večer šel sice spát na gauč, ale nevydržel to. Byla mu zima a navíc, nějakým způsobem to potřeboval. Potřeboval alespoň chvíli dýchat tu vůni bez jakéhokoliv důvodu a užívat si, že se nemusí kontrolovat. Ani se ho tedy nedotkl, ale i tak se cítil více živý než kdykoliv dřív.

Ale teď už potřeboval jít do školy a Dereka tu nemohl nechat bez alespoň rozloučení, navíc když i jeho otec odešel dávno do práce.

„Dereku?" poví tedy poprvé a hned vidí, jak se Derek probere, jak se otočí a jak na něho zmateně pohlédne, až se Stiles musí pro sebe usmát. Derek by neměl být přece takto roztomilý ne?

„Už musím do školy, můžeš tu být, jak dlouho chceš, ale i otec je už pryč, tak pak prosím zabouchni, kdyby si šel." poví mu více s láskou než zamýšlel a jen sleduje, jak se Derek hluboce nadechne a zmateně vydechne a kývne, než si ho celého prohlédne. Nejspíš se sám cítí z něho a Stilesovi se to podivným způsobem líbí.

„Dobře.. A v tomto jdeš?" řekne jedině Derek a Stiles se zarazí a o krok od něho odstoupí a opět na sebe pohlédne. Má ty stejné džíny a tentokrát pletený světle modrý svetr.

„Dereku!" řekne nahlas naštvaně a nechápe ho.

„Jo.. no. Věřím ti." odpoví hned Derek a u slov věřím ti udělá prsty uvozovky, že Stiles jen vydechne a pomalu odchází.

„Stilesi?" zastaví ho ale tiché zavolání jeho jména a on nemůže nic jiného než se otočit a čelit tomu pohledu.

„Díky." řekne Derek jen a Stiles kývne, než skutečně odejde, aby Derek neviděl jeho červené tváře. Co komu kdy udělal?! Je možné, že si ho Derek takto hlídá, protože podvědomě cítí, že je jeho mate?

Stiles nad tím přemýšlí celou cestu do školy a i dlouho poté co zaparkuje, vystoupí a přejde k jeho kamarádům. Ti všichni se ale zarazí, několikrát se rozhlédnou, než jim pohledy padnou na Stilese, který je s doširoka otevřenýma očima pozoruje. Co zas?

„Vole! Co to sakra?! Smrdíš jako Derek!" řekne nahlas Scott a kousek od něho odstoupí, jak si tím asi není jistý. Stiles si tedy povzdechne a v několika větách jim vysvětlí, co se stalo. Po chvíli už mají všichni chápavé výrazy a jediná Lydie úsměv od ucha k uchu. I ona mu pak o přestávce řekne, co se jí včera stalo a co skoro pokazila a Stiles končí.

Dny potom ubíhají neskutečně rychle a Stiles se jen děsí dalšího úplňku, který už je za tři dny. S Derekem se už k sobě chovali hezky, ale Stiles se snažil si držet odstup. Bál se, neskutečně, a nejvíc sám sebe. Snažil se Dereka vůbec nedotýkat a přitom si myslel, že po každém nádechu té vůně se sesype a všechno Derekovi prozradí. Jeho důvody už se nezdály být tak důležité jako dřív a toho se děsil. Už teď cítil to napětí a slabý tlak v těle a tak si ani nedokázal představit, co bude o úplňku..

Derek navíc vypadal na to, že už to vzdal, už nikoho nehledal a spíše se snažil trávit čas s packem a Stiles netušil proč. Už to pro něho nic neznamená, necítí nic? Ale hned se mu to vyvrátilo, když ho viděl, jak je strhaný, jak je nervózní a roztěkaný a jak se snaží tu bezmoc si nevylévat na packu, až z toho Stilesovi bylo špatně. Co má dělat?

Stiles tak znova je v kuchyni u Dereka s Lydií a oba čekají, než se jim udělá káva. Oba mlčí a Stiles je za to neskutečně rád.

„Už jdete? Už to začíná!" zakřičí na ně Isaac z druhé místnosti, až se oba dva leknou a až Stiles ve své roztěkanosti vylije trochu na zem.

„Běž, uklidím to." ozve se slabě a vydechne, jen aby se trochu uklidnil. Už pak kráčí opatrně s hrnkem k pohovce, když si všimne, že jediné volné místo je vedle Dereka a Stilese polije horko. Tohle nedá. Nemůže se ho dotýkat! Nemůže.. zasekne se v pohybu a cukne sebou, když na sobě ucítí Derekův zkoumavý pohled a jemný pokyn hlavou, aby šel za ním. Stiles přestane dýchat a pomalu se rozejde, jak na popravu. Dá to.. Ne, nedá to. Uvědomí si a až teď mu je skutečně špatně.

Málem se sesype radostí, když mu najednou zazvoní telefon položený na poličce vedle něho a on úlevou vydechne. Položí si hrnek vedle telefonu a vezme hovor bez podívání se na volajícího. Teď je mu to fakt jedno. Všímá si, jak Isaac vypne zvuk u televize a jak ho teď všichni pozorují.

„Prosím?" zeptá se a tehdy ztuhne a jen se napjatě opře o poličku, aby to rozdýchal. Sakra, sakra, sakra! Nadává v hlavě, když se z mobilu ozve tvrdá polština jeho babičky a on nemůže nic jiného, než taky odpovědět stejnou řečí, jelikož babička umí anglicky říct pouze hotdog. Snaží se nevšímat si překvapeného pohledu Dereka a soucitných pohledů jeho kamarádů, jak všichni tuší, že on svou babičku zrovna moc nemusí. Navíc, jak se dozvěděl, přijede za pár hodin na letiště, potřebuje vyzvednout, ubytovat a zítra zase dovést na autobus.. Bože, už řekl, že ji vážně nemusí? Povzdechne si a se vším souhlasí. Pak zavěsí a pohlédne na jeho pack, který ho uhranutě pozoruje.

„Volala babička, přijede..tedy přijíždí. Musím jít." řekne jim rychle a v duchu se snaží vypočítat, jestli má na všechno čas. Ne, nemá. Na nic tak nečeká a pobere si všechny své věci, s láskou mrkne na netknuté kafe a s tichým „čus" rychle odejde s vypáleným pohledem v zádech.

Oj.