Víkend s vlky

Ledová řeka

Zírala jsem na protější břeh a snažila se vlčici přilákat k sobě. Zapískala jsem. Otočila ke mně hlavu a dlouze se na mě podívala, pak se opět odvrátila. ,,Sierro!" zavolala jsem, odezvou mi byl opět jen letmý pohled. ,,Pojď za mnou! Přišla jsem tě najít!" Opravdu to byla ona, v pořádku a plná síly, ale ke mně se neměla.

Frustrovaně jsem sklopila pohled. Sierře evidentně nic nechybělo. Proč se jí tedy snažím odvést zpět? Pravda, odvést bylo dost silné slovo. Vlčice patří do přírody. Tak proč chci, aby zůstala u mně? To jsem tak sobecká? Možná. Ale útěk na svobodu jsem si tedy představovala jinak. Chtěla jsem se s ní aspoň rozloučit, každopádně byla jsem to já, co ji po celý čas krmila a starala se o ni. 

Mám na rozloučení právo. Tedy... Ano, mám. Vztekle jsem kopla do sněhu. Část mého opatrnějšího já se hádala s mým zbytkem já. Když za ní půjdu, třeba uteče. Měla bych jí nechat být, ať si žije svůj vlastní život.

Ještě jednou jsem se na Sierru podívala a napadlo mě: To jako vážně ses trmácela lesem v mrazu jen, abys jí zamávala na opačný břeh? No, asi jo. Mám jistotu, že je v pořádku, a to mi stačí, rozhodla jsem se. Nemůžu ji do konce života držet.

,,Tak ahoj. Sbohem Sierro."

Přemýšlela jsem, jestli to opravdu udělám. Jestli odejdu. Sama. Popotáhla jsem sáňky, a rozešla se od břehu, mezi stromy a po vlastní cestě zpět. Náhle jsem uslyšela ostré štěknutí. Obrátila jsem se k řece. Sierra se na mě upřeně dívala, pak otočila hlavu a zírala někam na opačnou stranu. Pak zase na mě a na něco, co upoutalo její pozornost vzadu.

Na okamžik odběhla a já chtěla odejít, jenže ona zase byla zpátky a dívala se za sebe. Chytla mě zvědavost. Zvědavost, proč na mě stále zírá, ale nejde ke mně, zvědavost, co má za sebou, a k čemu se stále vrací. I já se vrátila.

Zkoumala jsem břeh, kde přesně končí a kde je zmrzlá, sněhem pokrytá, řeka. Tedy doufala jsem, že zmrzlá je. Sierra stála zřejmě v místech, kde druhý břeh začínal, a hleděla na mě téměř vyzývavě, pokud mám znít jako cvok, co má pocit, že na něj zvířata nějak hledí. Jenže kudy ten vlk vlastně řeku přešel? Most tady nikde není, pochopitelně. Stačil by nějaký spadlý kmen, ale... Nebudu prostě běhat po břehu a čekat, že se ze sněhu nějaký vynoří.

Pokud led unese naložené sáně, unese i mě. Popostrčila jsem je až doklouzaly přede mě. Posouvala jsem je tak dlouho, než jsem si byla bezpečně jistá, že tam, kde teď stojí, je už led. Pevný led. Až potom jsem se odvážila na zmrzlou plochu vkročit.

Neozvalo se žádné zapraskání, žádný zvuk, který by oznamoval katastrofu v podobě lámajícího se ledu pode mnou. Posunula jsem sáňky. Další krok. Dva kroky. Znovu strčit do sáněk. A jít kupředu. A potom to samé dokola a dokola, až jsem získala docela tu. Ještě, že povrch neklouzal kvůli vrstvě sněhu.

Rytmicky, avšak pomalu jsem postupovala vpřed a koukala jsem pečlivě pod sebe. V jednom okamžiku jsem zvedla hlavu a podívala se směrem k Sierře. Místo ní jsem však spatřila jen dvojici stromů, u kterých stála. ,,Tak já se na to můžu... Vykašlat, no vážně! Tak ty nakonec utečeš? Počkej, jestli se ještě někdy uvidíme!" zakřičela jsem hystericky směrem, kde jsem si myslela, že předtím stála.

Pak jsem v duchu dodávala a přemýšlela nad takovými způsoby, kterou holčičku ochranářů prostě občas napadnout můžou. I takové děti, kteří jinak mají život jako jeptišky v sedmnáctém století, mají nějaké neřesti.

Vyžívají se třeba v myšlenkách typu: Jak svého oblíbeného vlka stáhnout z kůže a tu si pak přitlouct nad postel. Někde musí existovat nějaký video návod, jak na vydělávanou kůži, no ne? 

Při těch naplňujících úvahách jsem omylem místo opatrného kroku na led tvrdě dupla. Stalo se to tak nevinně, nehodou, když jsem strčila do sání prudčeji, ony poodjely a já přitom ztratila rovnováhu. Když jsem ji chtěla vyrovnat, opřela jsem se vší váhou a tlakem s ní spojeným do jedné nohy. A výsledek toho byl jedno veliké křup přímo pode mnou. Nejsem sice nějaký otylý vepř, ale váhu třináctileté holky mám a to mělo důsledek.