Víkend s vlky

Odhalení

Vyzval nás, ať si sedneme do síně, jedno kam. S tázavým výrazem přejel pohledem na mně a pak na Nielse, chtěl znát, o čem jsme se bavili. Toužil zjistit, co všechno mi rodiče řekli. Co já vím o tomto prošedivědlém muži. Aspoň to jsem si myslela. Než se však on otázal mě.

,,Co jsi chtěla vědět?" Prohrábl si krátké stříbrné vousy a nechal otázku viset ve vzduchu.

Věděla jsem, že když se nezeptám teď, tak už nikdy. ,,Jen jestli jste můj příbuzný, to je vše," odpověděla jsem a vyčkávala.

Niels očima těkal mezi mnou a ním, zřejmě ho to sledování bavilo, ale zároveň byl natěšený slyšet, co se dozvím.

Bylo od něj trochu dotěrné, jak mě doslova donutil do tohoto rozhovoru, ale na druhou stranu, znala jsem dost lidí, kteří by se vůbec nestarali, s tím odůvodněním, že to není jejich věc a dali by ruce pryč.

Bob Sanders si zhluboka povzdechl. ,,A co se mou odpovědí změní?" položil chytrou otázku.

Trochu mě to zaskočilo, stačilo říct jen ano nebo ne, stejně jsem však pokrčila rameny. ,,Budu v tom mít jasno. Dozvím se pravdu."

,,Jsem tvůj příbuzný, v podstatě," pronesl poté a já zpozorněla jako zajíc. ,,Jsem... Nevlastní otec tvého táty," dodal váhavě posléze.

Zadívala jsem se na podlahu. ,,Aha," kývla jsem trochu zklamaně. Chtěla jsem slyšet něco jiného, protože když Sanders není tátův pravý otec, kdo tedy? Ale taky jsem vnitřeně cítila, že jeho odpověď je nějaká neúplná a váhavá. Že to není vše, co se za těmi slovy skrývá.

,,A z jakého důvodu jste odešel sem, pryč od civilizace? Proč jste nezůstal v našem domě?" nadhodila jsem.

Sanders svými velkými dlaněmi pevně objal hrneček s kávou. ,,Pohádal jsem se s Mikem, už jsem neměl proč u vás zůstávat," řekl na vysvětlenou. Mike bylo tátovo jméno, to že se hádali, jsem věděla, jako malá jsem je rozzuřené občas slýchávala, ale Sanderse jsem znala tak krátce, že jsem o jeho pravé identitě nevěděla podrobnosti.

,,Skřípalo to už dlouho," pokračoval Mrazík, ,,často se bouřil, stejně jako když byl docela mladý, protože jsem nebyl dobrý nevlastní táta... Ale předtím byly chvíle, kdy mezi námi byl klid. V době, kdy jste se přistěhovali na Saskatchewan a já s vámi. Po pěti letech jsem se ale sebral a šel si za snem do svého bydlení.

Už roky navádím zbloudilá malá letadla a poskytuju pomoc turistům a horolezcům, co se ztratili ve sněhu. A v létě ničím pasti, které jste vy přehlédli."
Po téhle větě jsem se zastyděla, ale poté mě pohltila rozzuřenost.

,,Děláme všechno proto, abychom zlikvidovali sto procent pastí. Já a Sebastian jsme skoro stále v lese a hledáme je, a že je to nebezpečné..." podotkla jsem energicky, skoro připravená se hádat.

Muž se zasmál. ,,Samozřejmě, že vždycky zničíte všechny nástrahy na zvěř, které vidíte. Jenže já ničím ty, co jen tak vidět nejsou."

Zvedla jsem nechápavě obočí.

,,Do vlčích doupat asi nelezete, viďte? A to je zrovna místo, kde se to pytlákům vyplatí. Najdou starou noru a šup tam s pastí... Nebo stromové klece na veverky... Maskované jámy se sítěmi na lišky. ,,Kupte si termokamery," doporučil mi. ,,Pak budete vědět, jestli je v té či oné noře živočich, nebo past. A nebo nic."

Podívala jsem se mu zpříma do očí. ,,Příště budeme pečlivější," prohlásila jsem. Tohle byla naše práce, ne jeho. My na to měli legitimaci a rodiče za to byli placení. Nesnášela jsem, když se do toho kafral někdo cizí, kdo už mezi nás ani nepatřil.

Uf, a s koncem kapitoly se zřejmě loučíme s úsekem, který mi zpětně přijde trošku jednotvárný a hodně moc dialogový. Ale zase poměrně informativní. Každopádně, je čas to pomalu vystřídat a zamíchat s dějem :D