Víkend s vlky

Mrazík

,,Je mi to tak strašně líto, Nielsi," hlesla jsem. Skepticky na mě pohlédl. Musel to slyšet už milionkrát, tuhle otřepanou frázi, i když co bylo v takové chvíli možné říct?

,,Zkus raději ještě něco vymyslet," navrhl.

,,Nemáš kus papíru?" otázala jsem se.

,,Ne, to ne."

Zhluboka jsem se nadechla. ,,Poslední možnost je, zdá se, jedna chata, od našeho domu asi tak deset kilometrů. Když pominu, kolikrát jsme se tady asi motali kolem, musíme být poblíž... Mýtina, na které stojí, je totiž obrovská. Když jdeš tímhle lesem stále na sever, v devíti případech z deseti ji najdeš. A jelikož jsme na ni do této chvíle nenarazili, ačkoliv není od domova až tak vzdálená, znamená to, že je před námi. Jo, a bydlí v ní Mrazík. Je to trochu šílenec, ale pomůže nám," přemýšlela jsem nahlas.

Vést teoretické debaty mi docela šlo, teď jen doufat, že se mé výpočty příliš nelišily od skutečnosti. Podle Nielsových hodinek, které měl na zápěstí, už jsme pochodovali po lese dalších čtyřicet minut ve snaze zůstat v pohybu a trochu se zahřát... Alespoň zůstat v pohybu. K tomu si kluk na hodinky vzpomněl až asi po hodině chůze...

Takže teď bylo půl jedenácté, tma, že nebylo bez baterky vidět na strom, který se z naprosto nečekaně zhmotnil přede mnou, a já do něj nosem vrazila. Jelikož jsme svítili dvěma baterkami jen šetřivě, v první minutě jsem ani nevěděla, jestli jsem si nos rozedřela do krve. Naštěstí byl jen trochu škrábnutý, jak mě Niels ujistil.

Sledoval terén před sebou, pod nohama mu křupala sněhová pokrývka a zřejmě přemýšlel, jak moc je můj nápad uskutečnitelný. ,,Mrazík? Tak jo. Myslím že i magor teď může pomoci, pokud má ve svý chaloupce krb a jídlo. I něco ostřejšího by přišlo vhod."

,,Piješ alkohol?" nevěřícně a trochu zděšeně jsem vyhrkla. Ještě, aby se z něj vyklubal alkoholik, ne?

Niels si povzdechnul, znělo to, jako by nemohl uvěřit tomu, jak přehnaná jsou má podezření. ,,Je ti jasné, že teď se bavíme o přežití? Pokud tu mýtinu mineme, jednomu z nás asi brzo klesne srdeční tep na nulu, navždy. A vlčice to nebude. Kareen, umrzneme uprostřed kanadskýho lesa, najdou nás vlci a naplní si s našima mrtvolama žaludky, chápeš? Musíme do tepla. Doufám, že ta chajda opravdu není na druhým konci tohohle porostu."

Zastavila jsem se a vlčice také. Občas jsme se chovali jednotně, myslím tím, že mě následovala. Pokus se sáněmi nám jednoznačně vyšel. Sierra byla na zvíře až neuvěřitelně... Co já vím? Oddaná? Uvědomělá situace? Prostě sáně táhla bez většího odporu.

Já jsem se snažila zarazit Nielse od jeho neveselých myšlenek a dojmů. ,,Nepanikař. Ještě ne." Pak jsem se potřásla hlavou. ,,Na kluka, který ještě před víc než dvěma hodinama umíral ve sněhu, jsi překvapivě výřečný," podotkla jsem.

,,Jen se snažím udržet tempo a bdít," sykl, a zatáhl za provaz od sání, aby vlčici pomohl. Chvíli pozoroval Sierru, jak stáčí uši jako dva kornoutky dopředu a jak se jí jednotlivé chlupy srsti zdvihají. Strčil do mě, abych se na ni podívala a dávala pozor.

,,Nejsme tu sami. Někoho cítí. Nebo něco," okomentovala jsem. Ozvalo se zavrčení a Sierra se začala škrtit na postroji. Poslala jsem Nielsovi významný pohled, sklonila se k vlčici a odepnula jí lano. Vystřelila jako šíp, do vteřiny zmizela mezi stromy nám z dohledu.

Niels nespustil oči z místa, odkud jsme ji ztratili z dohledu. Nechápal, proč jsem ji pustila. ,,Co jsi to udělala? Kdo teď bude táhnout sáně? Navíc nás mohla nás ochránit, co si počneme teď?"