Víkend s vlky

Telefonát

Ozval se mužský, přátelský hlas, který jsem znala moc dobře. „Ahoj, tady Steve." To byl taky ochranář kanadských a polárních vlků. Byl to tátův kamarád a náš nejbližší soused. Nejbližší znamenalo, že bydlel od našeho domu ve vzdálenosti pouhých deseti kilometrů.

„Zdravím tě, Steve, to jsem já, Kareen," pokusila jsem se o co nejveselejší a nejhravější tón, abych navodila pocit, že se nic nestalo, že tady rozhodně nejsem sama.

„Je vše v pořádku?" Přesně, jak jsem čekala.

Přemýšlela jsem, jestli mě okolnosti donutí lhát. „No jasně." To byla přece vcelku pravda.

„Poslala bys mi k telefonu tátu?" A je to tady.

Začala jsem si žmoulat ret. Můj mozek pracoval na plné obrátky a snažil se vymyslet pohádku, na kterou by skočil dospělý člověk. „Rodiče tu nejsou... Jen já, Sebastian a taky... Taky přijela babička."

Nakonec jsem se rozhodla pro lež, a hned na to jsem toho litovala. Vážně jsem si nemusela vymýšlet příjezd babičky, i když říct, že tu se mnou původně byl Sebastian, by nikoho, kdo mého nezodpovědného bratra znal, zvlášť neuspokojilo. Zničehonic jsem začala cítit nával vzteku. Už mi nebylo sedm, aby mě všichni dospělí hlídali!

„To jsem nevěděl, že máte návštěvu," podotkl Steve. Tak to já taky ne. „Potřebuju se domluvit s někým dospělým ohledně převozu dvou vlčic k vám," vysvětlil soused.

Stiskla jsem zuby. Tak na to zapomeň. Vždy si děláš, co chceš. „Poslyš, to nepůjde, když tady nikdo není... Teda nikdo, kdo by vlky zvládl převést do rezervace. Nechceme přece žádné utrhnuté ruky a pohmožděné nohy..." U těch nohou jsem se zastavila. Pořád si zranění mé nohy připomínám, a když se mi na to podaří nemyslet, mluvím o případném zranění nohou někoho jiného.

„Někoho bych k vám poslal," navrhoval Steve. To nebyl úplně špatný nápad. Mohla bych jet s nimi zpátky a víkend strávit se Stevovou rodinou. Syn Steva Garret byl navíc můj starý kamarád, jen jsem byla o dost mladší, proto jsme si nebyli zas tolik blízcí.

Nebyla bych v téhle divočině sama. Ale já jsem si přece slíbila, že dám na dům a na vlky pozor. Musela jsem to zvládnout. „Promiň, to asi nepůjde. Musíme to přesunout na jindy, zvlášť, pokud jste s tátou nebyli domluvení předem," pověděla jsem mu a čekala, až to potvrdí a zavěsí.

„To je celkem fakt, Kareen. Počkám, až budou vaši doma, ale docela to spěchá, nezapomeň. Jak to vůbec zvládáš, je tvá noha v pořádku?"

„Není v pořádku, Steve. Ale držím se dobře, je mi fajn, dík." Kdykoli se o mé indispozici někdo zmínil, oplátkou mu byla má agresivní reakce. Byla jsem na toto téma velmi citlivá, (i když jsem na to pořád myslela) protože se týkalo mé odlišnosti.

Kvůli mé noze mě lidé litovali. Ano, občas se toho dalo, ne vždy úspěšně, zneužít a také jsem si tak vymohla nějaké přednosti. Vždycky jsem tyhle manipulace omlouvala tím, že je to, byť chabá, náhrada za to, že mě dolní levá končetina neposlouchá, jak by měla.

Rozloučila jsem se a zavěsila. Rozhovor se Stevem byl nebezpečný, protože jsem se mohla snadno proříct. Pokud by jen náznakem poznal, že něco není v normálním režimu, mohl by svolat útok dospělých na náš dům a já bych zase vypadala jako malé děcko, které nesmělo zůstat samotné, a bylo.

Stevovi prostě vždycky připadalo, že po rodičích a nejbližších příbuzných za mě a Sebastiana (a taky za náš majetek) ručí on. A to jsem musela vyvrátit. Chtěla jsem dokázat, že zodpovědnost za stanici berou rodiče, po nich já, možná Sebastian, po něm dlouho nic, a až pak náš vzdálený soused.

Ale jak začalo slunce po páté hodině zapadat, tížilo mě s příchodem večera v osamělosti svědomí, že se to stejně musí někdo dozvědět. Člověk, který o životě v tajze má velmi zkreslené představy. Valentina.

,,Zase s vlkem na gauči?" smála se moje kamarádka, když jsme se spatřily na obrazovkách našich notebooků. Podrbala jsem Sierru a projížděla prsty mezi jednotlivými chlupy stříbrné srsti. Chytila jsem její hlavu do svých dlaní a pokusila se udělat to, co se mi už mnohokrát nepovedlo – podívat se jí do očí. Jako vždy se však vlčice vytrhla a odvrátila hlavu.

,,Nikdy nenaváže oční kontakt," povzdechla jsem si. Sierra seskočila z gauče a odběhla.

Valentina zavrtěla hlavou. ,,Nikdy se nebude chovat jako pes," opravila mne. ,,Buď ráda už jenom za to, že tě pouští do své blízkosti," řekla. Videohovor byla alternativní forma, jak si často popovídat, i když to nemohlo v žádném případě nahradit osobní setkání. Rozhodně lepší než nic.

Rozvykládala jsem se s kamarádkou o novinkách, o její bezvadné škole, kterou já si skoro ani nedokázala vysnít, a v nějakém nenapjatém okamžiku jsem podotkla, že se rodiče vrátí až koncem neděle, tedy za dva dny. Valentina to vzala jako běžnou věc, o to mi taky šlo. Aby tu informaci věděla, ale nepřipadalo jí to divné.

,,A jinak žiješ?" otázala se Valentina.

,,Očividně ano. Já vím, že mluvit přes monitor je trochu divný a obraz je trochu rozmazaný, ale myslím, že kdyby tady místo mě seděla mrtvola, tak bys to poznala."

Valentina se rozesmála. Ona se vůbec smála často a všemu. ,,Myslím tím, jestli to s tvou nohou zvládáš. Vždycky jsi mluvila o tom, jaký to v tvým životě zanechalo trauma, tedy ta nehoda. Je to už lepší, nebo se chceš přihlásit na psychiatrii?"

Zamrazilo mě v zádech. Proč jen mi tu nehodu s velkým N všichni pořád připomínali? Možná proto, že jsem o tom neustále mluvila. ,,Tady není ani nemocnice, Valentino, a od psychiatrické stránky je tu můj bratr." Ironie, samozřejmě. Sebastian je psychopat sám o sobě.

Valentina spustila další salvu smíchu. Vůbec nic ji trápit nemuselo. ,,A co kluci?"

Další žhavé téma, ve kterém má ona, zdá se, navrch. Vážně jsem už netušila, s čím přijde příště. Ještě, než stačila začít rozebírat její vztahy, uťala jsem to. ,,Žádní tady nejsou, tedy jestli myslíš do okruhu třiceti kilometrů. V nejbližší osadě na severu možná, ale tam už jsem nebyla, jak je měsíc dlouhý, takže sama nevím. Do města na nákupy jezdíme na jih, však víš."

Valentina se zatvářila lítostivě, vůči mému životu v ústraní, dá se říct. Bojovala jsem s tím, abych své kamarádce nezáviděla. Měla skvělé místo, kde žít, u pobřeží na hranicích, ve městě, kde v létě teploty dosahovaly až dvacet šest stupňů. My na severu jsme venku nosili bundy a pletené svetry téměř po celý rok. ,,A co Garret?" napadlo ji. Já jen jednoznačně zavrtěla hlavou.

Musela jsem ten hovor co nejrychleji ukončit, protože mi Valentina zatím připomínala jen, jak je to na severu na houby, což jsem sama věděla víc než dobře, a já ji také pouze stačila ujistit, že tady to na nic opravdu je. Nechtěla jsem navíc, aby si pokazila náladu kvůli své, řekněme, kamarádce, která když jí zavolá, tak si jen dokáže stěžovat. Rozhodně ne vždycky, ale často, když došlo na porovnávání severu s jihem.

Při rozloučení mi Valentina pověděla, že by si přála, abych bydlela poblíž jejího domu v Prince Albert, ale to bylo vše, co pro mě mohla udělat. Já jsem vlastně sama nevěděla, jestli by se mi tam líbilo žít.

Mé nejidyličtější představy spočívaly v tom, že bych naši stanici přestěhovala blíž k lidem, třeba kilometr od osady, kam bych mohla chodit pravidelně do školy, za kamarády a vůbec do společnosti.

Jenže vlci potřebovali lesy a volnost, což v civilizaci nešlo. A vlků nebo přírody jsem se vzdát nehodlala. Věděla jsem, že nemůžu mít všechno, a že vzácný blízký přístup do nedotčené přírody si vyžaduje svoji oběť, ale stejně jsem na to občas nadávala. Bylo toho na mě příliš.