Víkend s vlky

Vrátit se zpět...

Niels si ustlal lůžko pod pecí na lavici a chystal se spát. Já se odebrala nahoru k Sierře a sledovala, jak oddechuje schoulená do klubíčka. Nerušila jsem ji, aby se nelekla, a položila si hlavu těsně vedle ní.

Na něco jsem si vzpomněla, překulila jsem se k okraji pece a naklonila se dolů k Nielsovi, až se mé nepoddajné kudrnaté vlasy dotkly jeho nosu. Usmála jsem se, i když moje počínání bylo trochu provokativní. On si pramen vlasů odhrnul, pak na mě pohlédl a čekal, co řeknu. ,,Zítra vyrazíme," šeptala jsem vzrušeně.

,,Půjdeme k vám domů? Na záchrannou stanici?" otázal se dychtivě, rovněž šeptem, aby nás Sanders nezaslechl. Přikývla jsem a vlasy se zatřásly. ,,A zvládneme to?" obával se.

Zamyslela jsem se. ,,Spolu se vrátíme v pořádku. Když nám Mrazík půjčí mapu, najdeme cestu raz dva," rozhodla jsem. ,,Povídal jsi, že je dobře, že jsme se našli, pamatuješ?"

,,Na to nezapomenu. Ani na to, jak jsi mi pomohla." řekl Niels. ,,Nevrátím se k paní Forstové, nechci už bydlet znova v osadě," dodal rozhodně.

Chápavě jsem přikývla. ,,Uvidíme, jak celá tahle akce dopadne. Chci ti ale určitě ukázat svůj dům, moji rodinu a vlky," nadšením jsem přímo zazářila.

Niels se kousl do rtu. ,, Myslíš, že by z toho mohl být průšvih na policii?" otázal se skepticky znenadání.

Nad tím jsem už přemýšlela. ,,Jako z našeho zmizení? Určitě." přikývla jsem nervózně. ,,Ale oba jsme se přece ztratili. A nemohli jsme dát vědět, že jsme v pořádku, neměli jsme prostředky, jak o sobě dát zprávu. Není to tak úplně přestupek, nebo jo?" Doufala jsem, že není. Vlastně proč by byl?

Niels po chvíli kývl. ,,A ještě bys měla vyřešit, jestli je to opravdu tvůj děda," krátce pohlédl k posteli na druhém konci místnosti. Zvedla jsem oči v sloup. ,,Nielsi, tady je přece příbuzný někoho kde kdo. Vsadila bych Sierru, že mezi lidma z vesnice najdu aspoň tucet nějakých svých pratet přes dvě generace. Moje rodina tu žije odjakživa. Není to tak velký odhalení."

S tím Niels nemohl souhlasit. ,,Náhodou, určení otce tvého táty docela odhalení je," protestoval.

Vzdychla jsem. ,,Tiše! A jsem si jistá, že se to vyjasní, i kdybych se ho měla narovinu zeptat."

***

Ráno jsem se probudila a chvíli jen tak koukala do stropu a přemýšlela, kde to vlastně jsem. Stále mě bolela hlava už ze včerejška a čelo jsem měla horké. Pak jsem si konečně vzpomněla, co se všechno včera událo, a že jsem našla zpátky svého dědu a taky Nielse. Můj děda, možná ani ne biologický děda, Bob Sanders, byl někde mimo svou lesní chatrč a Niels se ještě neprobudil.

Vypadal tak klidně, když spal, asi jako Sierra, a taky o pár let mladší než obyčejně, když byl vzhůru. Jak je asi starý? zadumala jsem se. Neříkal, kolik mu bylo, když začal chodit s Carol? Tehdy, v té době, asi ne víc než patnáct. Nějak jsem si nemohla vzpomenout a odhadnout jeho věk bylo těžké. Usoudila jsem, že víc než sedmnáct mu momentálně najisto není.

Nechala jsem Sierru ležet na peci a spustila nohy přes okraj. Abych se dostala dolů, musela jsem dopadnout na lůžko, kde Niels ležel, ale já ho nechtěla probudit. Bohužel mi nezbylo nic jiného než tam opravdu seskočit, a tak jsem to se zatajeným dechem udělala.

Nielse jsem nevzbudila, tedy ovšem než se mi noha nezamotala v přikrývce a já jen tak tak stihla dát na zem druhou nohu, abych s sebou neplácla střemhlav na podlahu obličejem napřed, ale pádu jsem se nevyhnula. Aspoň jsem si ho zmírnila.