Víkend s vlky

Závod s časem

V dlani navlečené do rukavice jsem třímala provaz od sání a svižně si razila cestu místy, kde nebyl sníh nejhlubší. ,,Ať už jsme doma," prosila jsem. Byl pondělek, brzké ráno a stařík z chaty nás vyhnal na pochod už o půl páté.

Děda Sanders se zastavil uprostřed mé prošlapané dálnice. ,,Na svém odpočívadle jsem si schoval lopatu," promluvil.

Zírala jsem na něj dost překvapeně. ,,Na tvém odpočívadle? Jakém odpočívadle?" Copak jsme se s Nielsem mohli v tu noc ještě někde schovat?

Stařík pokrčil rameny. ,,Půjdeme kolem něj, už brzo se tam budeme moci zastavit," informoval nás. Tak to znělo dobře. Automat s kávou tam asi mít nebudou, ale třeba tam nebude mokro a zima. Na cestě už jsme byli dobré dvě hodiny, připadalo mi to tady jako v ledovém paláci. Jakmile vykouklo z poza mraků slunce, ozářilo les a drobné krystalky sněhu se proměnily v ledové drahokamy.

Když jsem spatřila místo určení, překvapeně jsem se zarazila. To slavné odpočívadlo byla vysoká borovice jejíž koruna vyhradila veliký kruh chráněný od velkého nánosu sněhu. Fungovala skoro jako deštník, pod kterým byla o kmen opřená velká lopata na sníh. Otázkou bylo, k čemu se nám hodila. ,,Neříkal náhodou někdo něco o místě, kde si budeme moct oddychnout? Tohle je jenom strom uprostřed lesa. To jsme se mohli zastavit prakticky kdekoli..." rozmlouvala jsem, ale nikdo neodpovídal. Niels si sundal čepici i kuklu a promnul si zmrzlý obličej rukama.

Vzala jsem do rukou zmiňovanou lopatu a potěžkala jsem si ji v rukou. ,,Já tedy nevím, k čemu nám tohle bude. Nezdá se mi chytré jít a celou cestu si odhrabávat. Vždyť je to ještě tolik kilometrů..."

Niels sledoval navigaci a stezku, po níž jsme šli. ,,Je to už jen sedm," ohlásil, aniž by spustil oči z displeje.

Protáhla jsem obličej. ,,Ještě sedm! To nezvládnu!" teatrálně jsem se svezla na naše sáně. Niels protočil panenky a sehnul se k zemi. Sněhovou koulí za límec se mi trefil naprosto přesně.

Zakřičela jsem a měla chuť ho povalit na zem a uškrtit. Kvůli němu jsem si musela sundat bundu i mikinu a vše pořádně vysušit. Výborně, Nielsi, jako bychom si mohli dovolit časové zpoždění. Jako omluvu mi přišel pomoct se sněhu a vody zbavit, stále se přitom ale škodolibě křenil. do té doby, než se mi přejel prsty na krku a ucukl. ,,Máš hrozně horkou kůži," všiml si.

Obrátila jsem se na něj. ,,Ty máš tak co říkat," odvětila jsem mu. ,,Tvůj obličej je rudý jako rajče." Stáhla jsem si už tak mokrou rukavici a položila mu dlaň na tvář. Byla úplně vařící.

,,Není se co divit," promluvil znova Niels. ,,Jestli máme oba angínu, příušnice, nebo něco podobnýho, pěkně by to odpovídalo tomu, kde jsme víkend strávili."

Šlehla jsem po něm pohledem. ,,Zbytečně mě neděs. Angínu jsem chytla dvakrát a po třetí – ne, díky." Popadla jsem znova násadu. Lopatu jsme přivázali za sáně, první člověk, který táhl za provaz, tedy odhrabával pěšinku pro ostatní.

Navzdory tomu, že jsme v létě bouřlivou širokou řeku překračovat nemuseli, trasa, která vedla přes ní, byla údajně kratší, takže jsme uhnuli jejím směrem. Po několika kilometrech z těch sedmi, co nám zbývalo, jsme se konečně ocitli na jejím pravém břehu, stejném, kde jsem den předtím objevila Sierru.

Niels nohou podupával po ledu blízko půdy a přemýšlel. ,,Půjde to překročit tady?" ptal se na náš názor. Sanders kritickým pohledem změřil zasněženou plochu zamrzlého toku. Když viděl, že Niels stojí na ledě docela bezpečně, dal nám svolení, abychom se dostali na druhou stranu.