Víkend s vlky

Něco jako plán

Niels se vyklonil z východu ze stanu za mými zády a málem mě shodil do sněhu. Slabě jsem vykřikla. K původní pokrývce přibylo nejméně patnáct centimetrů bílé hmoty. ,,Je to v kelu," houkl, mínil tím určitě houstnoucí šero. Pomohl mi zpátky do stanu, byla jsem tak moc vykloněná ven, že jsem se, s ortézou na noze zabraňující rozumný pohyb, skoro nenarovnala. ,,Dobrý?" Ujišťoval se Niels. ,,Jo, jsem v pohodě," odpověděla jsem. Kluk přikývl a dál se neptal, jen sjel moji nohu pohledem. Zřejmě si mé ortézy všiml až teď, což byl asi rekord v maximální době, kdy si toho lidé většinou všimli. Pak mi došlo, že jsem si po průlomu ledu a pádu do řeky přes oteplováky, tedy jen přes levou nohu, natáhla ochrannou nohavici. Měla jsem to Nielsovi říct, že jsem indisponovaná? Když jsem došla až sem? Noha mi teoreticky momentálně problémy nedělala, takže jsem se rozhodla mlčet.

Jenže když jsem po vypnutí hořáku sklouzla ze saní, nohavice se zachytila o tyč stanu a trochu se vyhrnula, málem roztrhla. Niels mě sledoval, a i přes tmu byl dost blízko, aby si toho tentokrát všiml. ,,Co je to?" Dotkl se ocelové tyče podpírající končetinu. Trhla jsem sebou. Další člověk, který se na mě bude dívat skrz prsty... Povzdechla jsem si, když jsem otvírala pusu, abych odpověděla. ,,Je to ortéza." Niels zdvihl obočí. ,,Ty nemáš nohu?" zeptal se klidným, ale překvapeným tónem. ,,Ne, to ne... Teda, chci říct... MÁM NOHU," vyhrkla jsem. ,,Vidíš? Opravdu ji mám." Rýpla jsem prstem do oteplováků, až jsem svůj dotyk i přes silnou vrstvu látky ucítila. ,,V pohodě," uklidňoval mě Niels. Zdál se být opět pobavený. ,,Já ti věřím."

***

,,Takže... Máš nějaký plán?" Niels mi pomohl seskládat stan do placaté cestovní verze a upevnit batohy na něm a na saních, abychom je mohly vézt.

,,Už docela jo. Máš baterku?" Niels ji našel ve své tašce a hodil mi ji. Rozsvítila jsem ji a kužel světla namířila mezi stromy. ,,Něco mě napadlo. Sierro?" Nejdřív jsme spatřili dva zeleně zářící body, které se velmi rychle přibližovaly, až jsme spatřili sněhem obalené huňaté zvíře. Baterku jsem sklopila k zemi, aby ostré světlo zvíře zbytečně neznervóňovalo. ,,Holka, ty jsi úplně bílá!" Neúspěšně jsem se pokusila trochu sněhu smést. Sierra se posadila přímo přede mě. ,,Nevím, jestli se mi to povede," zašeptala jsem směrem k Nielsovi aniž bych od Sierry odvrátila oči.

Uchopila jsem široké sešité popruhy do pravé ruky a druhou ruku položila na Sieřřin trup. Něco jsem k ní broukla a pak tiše mluvila. Sierra zafuněla. ,,Je to nutné. Moc nám to pomůže." dořekla jsem a přetáhla popruh přes její hlavu. ,,Zaříkávač vlků," prohodil Niels a čekal, co se bude dít dál. Nevěnovala jsem mu pozornost. Sierra zafuněla, ale ani se nehnula. Rozbušilo se mi srdce, když jsem jí protahovala tlapky otvory z látky, ale vlčice byla docela klidná. ,,Co to provádíš?" zděsil se Niels, když baterkou posvítil na vlka navlečeného do tahacího postroje pro malamuty. ,,Bude táhnout sáně," opáčila jsem naprosto vážně.