Víkend s vlky

Příběh

,,Je mi hrozná zima, Nielsi," postěžovala jsem si už poněkolikáté zoufale. ,,Vždyť mě taky," namítl. ,,Jedině pohybem se můžeme zahřát. Navíc nechápu, jak si ta vlčice mohla nechat nasadit ten postroj," poznamenal. Pokrčila jsem rameny. ,,Ale je vážně dobrá. Jak dlouho už ty sáně táhne?"

,,Tak půl hodiny," konstatoval Niels a pohlédl do tmy před sebe. ,,Sierro? Jsi tu ještě?"

,,Neodpoví ti," upozornila jsem sarkasticky. Niels nic neříkal, možná jen zakoulel očima. Zapnula jsem svítilnu a namířila ji napravo ode mě. Vlčice se sklopenou hlavou, celá od sněhu, na mě upřeně zírala. Sklopila jsem světlo a došla k ní. ,,Zvládáš, holka? Ještě chvíli," uklidňovala jsem, ačkoliv jsem si nebyla vůbec jistá. Pohnula jsem se a poupravila Sierře popruhy. Pomalu se znovu rozešla vpřed. ,,Není to ideální," povzdechla jsem si, vstala a pokračovala v cestě, která neměla jistý cíl.

Na nose mě zašimrala vločka. ,,Už zase sněží," všimla jsem si. Sněhová pokrývka nám sahala do půlky lýtek, už jsme se brodili a nálada začala poklesat na dno. Ke všemu jsem najednou po těle ucítila nepříjemný pocit. Bylo to jako by se mě něco, nějaká hmota, snažila dostat zvenku. Ačkoliv mi tento zjev nebyl neznámý, zděsila jsem se a přestala pokračovat v chůzi. Sierra se zastavila vedle mě, a čekala, co podniknu dál. ,,Nielsi? Už nikam nejdu." hlesla jsem. Uslyšela jsem křupavé kroky sněhem, mířící ke mně. ,,Co se děje?" zajímal se překvapeně.

,,Do bot se mi dostala voda. Už netěsní." Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit. Na první pohled detailní problém však nebyl tak zanedbatelný, ale dost závažný. Voda u konečků prst může zmrznout, asi by mi je v tom případě museli doktoři amputovat. ,,Je té vody hodně? Je ti zima na nohy?" otázal se Niels.

,,Nevím, ale není jí asi moc," hlesla jsem docela zesláble, ,,...ale na pozvolné umrznutí od dolních končetin to stačí," prohlásila jsem. Přešlápla jsem z nohy na nohu a představovala si, jak se do mých bot vsává více a více vody, až mám kotníky úplně promočené a voda se začíá přeměňovat v led.

,,Tak to brzdi," uklidnil mě kluk. ,,Bude to v pohodě. Tak drastické promrznutí se rozhodně nestane tak rychle a navíc už bychom měli být docela blízko lidí, ne? Jakýchkoliv lidí?" Vítr se pomalu zvedal a sílil a já byla dost nervózní. Hláška o lidech ve mě vzbudila nedůvěru a nával paniky. ,,Už jdeme moc dlouho," přemítala jsem. ,,Jsme už možná dost ztracení a mimo směr jakékoli civilizace," pokračovala jsem. V mém hlase byl strach. ,,Nielsi, jak dlouho ještě?" Jako by to mohl vědět. Mé napětí se zlomilo v tichý nářek. Byla jsem zoufalá, byla mi zima, úplně dezorientovaná, tma kolem nás způsobovala i temné vyhlídky mé mysli... Ale aspoň jsem nebyla sama. Niels natáhl paži a přimknul mě k sobě. Téměř bez síly jsem opřela hlavu o jeho rameno, i když jsem tam sotva dosáhla. Nechápala jsem, co zrovna dělám, ale bylo mi to upřímně jedno, v tom smyslu, že ani jeden z nás v tom nehledal nějaký význam. Po tváři mi stekla slza a pak další. Přemítala jsem, jestli mi zmrznou na tváři, nestalo se. Konečně Niels promluvil: ,,Nebudeme to vzdávat. Znal jsem člověka, který na tom byl opravdu špatně, hůř než my, ale udržela krok a nikdy se nevzdala."

,,Byla to holka?" podivila jsem se. Niels dlouze vydechl. ,,Nebyla to jen holka. Byla moje," odpověděl a z tónu jeho hlasu jsem se trochu zachvěla, nicméně mě to překvapilo. Zdvihla jsem hlavu a pohlédla do jeho tváře zastřené tmou. ,,Rozešli jste se? Nebo proč mluvíš v minulém čase?" Zvláštní, že jsem si toho všimla, ale přece ano. Nielsova paže, kterou mě objímal, pomalu poklesla. ,,Jdeme dál, Kareen," rozhodl. Možná tím chtěl naznačit, že odcházíme také od tématu, ale ve mně ta věta byla moje, prostě nějakým způsobem vyvolávala hrůzu, hlavně oním tónem, jakým jí vyřkl. ,,Já už nikam nechci jít," zopakovala jsem, a sedla si na sáně.

,,Tak to máš blbý," prohodil najednou a udělal pár kroků vpřed. Snažil se mě přinutit pokračovat v cestě. ,,Pojď se mnou." Teď už to znělo skoro panovačně.

,,Vážně? Spíš já bych tobě měla říct zůstaň tady, ne?" odpověděla jsem tvrdohlavě. Otočil se o sto osmdesát stupňů a chvíli na mě zíral. ,,I ženy můžou vést," dodala jsem rychle.

,,Aha, s tím máš problém," řekl si skoro pro sebe, a vrátil se ke mně. ,,Já s tím potíž nemám, pro mě za mě si třeba veď, ale slib mi, že už se nebudeš takhle zastavovat." prohlásil. Najednou jako bych procitla. Jak mě zničehonic mohly zdolávat takové výkřiky do prázdna, hlášky, že tady zůstanu a plané hádky? Všechno dílo třeskutého mrazu. Už zase. Musela jsem už umírat. ,,Fajn," ustoupila jsem. ,,Jen bych si mohla převléct ponožky, mám nějaké náhradní," vzpomněla jsem si. Niels rozsvítil baterku. ,,Jo, jasný." Zasvítil na můj batoh, abych mohla najít oblečení snáz. Sundala jsem si rukavici, rozepnula vrchní kapsu a ponořila paži do batohu až po předloktí. Trvalo věky, než se mi podařilo hledanou věc najít, ale ještě předtím jsem na dně nahmatala jako dlaň velkou věcičku potaženou gumou. Trochu zmateně jsem ji z kapsy vytáhla. ,,Co je to?" Niels přišel blíž, předmět jsem mu podala. Převrátil ji v ruce, nic ho asi nenapadlo. Průhledná hustá tekutina byla zatavená v taktéž průsvitné gumě, uvnitř plul malý stříbrný plátek ve tvaru kruhu.

,,Už vím!" Vzala jsem si věc zpátky a našla opět kolečko. Oběma palci jsem ho promáčkla a téměř ihned se mi do rukou začalo rozlévat příjemné teplo. Radostně jsem vydechla a pohlédla na Nielse, který to celé pozoroval. ,,Tady máš, měl by sis to vzít ty," podala jsem mu hřející sáček. Shodil z rukou rukavice. ,,Já? Proč...?" Už ho držel v ruce. ,,To hřeje," přitakal ohromeně. ,,Tohle musí být zázrak," povzdechla jsem si. ,,Já to do toho batohu nedala, už to tam muselo ležet z minula."

,,Je to skvělé," přitakal kluk. Převlékla jsem si zateplené ponožky, což mělo o hodně větší účinek, než nosit ty nacucané vodou, i když mi suché v mokrých botách měly vydržet jen chvíli.

,,Tak vyrážíme?" zeptal se Niels po chvíli. ,,Jen pokud mi řekneš, co se ve tvým vztahu zkazilo," odpověděla jsem a Niels se zatvářil utrápeně. ,,Fajn, ale vstávej." Podal m ruku a zdvihl mě ze sedu.

,,Sierro, pojď" zavolala jsem na vlčici, která na dlouhém laně očuchávla blízký strom. To by mě vážně zajímalo, co cítí, uvažovala jsem, zatímco jsem spěchala za Nielsem, který mi potřeboval příběh sdělit, ačkoliv jsem v tu chvíli ani za mák netušila, jak bolestivé to pro něj mělo být. Ale kdyby se nepotřeboval onoho tíživého pocitu, pocitu viny, jak mi po chvíli sám sdělil, zbavit, asi by nikdy dobrovolně nezačal. Původně jsem čekala, že mu ta holka dala prostě kopačky, takové to ohrané: Už mě nebavíš, sbohem. Jak tíživý byl však onen příběh, jsem neměla tušení. Tak, jak ho Niels však popisoval, ho učinil dokonalým příkladem zachovávání uhasínající naděje, která nutila nic nevzdat až do náhlého konce.