Víkend s vlky

Odpuštění

Můj výkřik nikdo nečekal. Sierra se na peci vzpřímila a vyštěkla, pak ji asi zranění zabolelo a ona si zpět lehla.

,,Co to má být?" vyděšeně jsem zacouvala za Nielsovu postavu. Srdce se mi rozbušilo. Nikdo nechápal. ,,Vezměte ho pryč," zaprosila jsem.

Mrazík v klidu pohlédl na černého vlka s malým bílým odznakem na prsou a tázavě se na mě obrátil. ,,Co se děje? Je klidný jako ta vlčice," kývl na Sierru.

Nechápavě jsem na něj pohlédla. ,,Ještě před pár hodinami ji pokousal, není klidný! Byl to on. Proč jste ho přivedl sem?" Mezi mnou a vlkem bylo nejméně pět metrů, stůl a Niels, ale já se nemínila pohnout dál, než deset centimetrů dopředu. Každým pohledem na tmavou šelmu se mi dělalo čím dál víc mžitků před očima. Vybavila se mi stará bolest, dávno sešitá rána se otevřela.

,,Ale vždyť Stín," Sanders ukázal na vlka, ,,tady už byl, když jste přišli," namítl. Nielsovi se na tváři usadil pochybovačný pohled, přesně to, co jsem cítila také.

,,...A jak můžeš vědět, že to byl zrovna on?"

Málem jsem při té otázce vyletěla z kůže. Bylo to tak... Jednoduché, přímé, až jsem ztrácela slova. ,,Protože... To on mě před léty tak pokousal! Nezapomněla jsem na to, jak vypadal, vždyť mi zkazil život!" Chvíli jsem zhluboka oddechovala, jeden nádech, dva, tři, pak jsem se rozkašlala a zničehonic má váha sesunula dopředu.

***

Uslyšela jsem tichý klidný, ale naléhavý hovor. ,,A proč vy vůbec děláte s těmi vlky, to, co děláte? Nemůžete je prostě nechat, ať si se zraněním pomůžou sami? Vždyť je to všechno příroda. Nemělo by to probíhat přirozeně, buď se zvíře dokáže vyléčit, nebo umře?" To byl Niels.

Následoval tichý povzdech. ,,To víš, že by to tak šlo, ale když za devadesát procent jejich zranění můžeme my, lidé? Je naší povinností tomu buď zabránit, nebo se o zraněná zvířata postarat."

,,Jenže," protestoval Niels, ,,když se ty trochu zesláblá zvířata pak vrací do volnosti, oslabují tím celou komunitu. Budeme mít s tímhle přístupem slabá zvířata. Když je necháme, ať o svůj život bojují, budeme mít odolnější smečky."

,,Jenže oni nezvítězí. Vždycky budou pytláci, kteří je budou zabíjet, dokud vláda neřekne jinak. Nebo je napadnou nějaké choroby."

,,Ale když budou slabí, tak přece umřou taky!" namítal Niels.

,,A to je právě to," přikývl stařík. ,,Už se nemůžeme příliš zabývat tím, v jakém přesně stavu ti vlci budou, ale primárně o tom, aby byli."

Niels trhl rameny a já otevřela oči. ,,V takovém případě, když nám bude jedno i ten jejich stav, dojde přinejmenším ke klonování, rozhodně ne k vývoji, jak je to přírodní a přirozené. Musíme dbát na oba faktory, nejen na jeden. A prohlášení, že to nezvládneme, je výmluva." Jak mi mluvil z duše.

Všiml si, že už jsem opět vzhůru a přejel mi prsty po tváři. Usmála jsem se, ale pak zvážněla. ,,Kolikrát... Kolikrát jsem už dnes omdlela?" otázala jsem se pomalu. ,,Tak čtyřikrát?" Měla jsem pocit, že víckrát než za celý svůj život, a každou chvíli.

,,Jen dvakrát," ujistil mě Niels. ,,Čím se to ale stalo? Lekla ses, když jsi ho viděla?" kývl ke Stínovi, který měl svou velkou chlupatou hlavu opřenou Sandersovi o rameno.

Pořád tu byl, vlčí samec, co způsobil, že jsem do levého lýtka pořád dostávala křeče a nešlo mi moc chodit. Už jsem z něj nebyla tak vyděšená, ale stokrát raději bych byla, kdyby byl míle ode mě. Zatím se nacházel na druhém konci stolu, zatímco já seděla Nielsovi na klíně, čert ví, jak jsem se tam dostala, za stůl, a opřela si hlavu o klukovo předloktí, které on zase opíral o desku stolu. Musel mě chytit, když se mi podlomily nohy, byl dost pozorný.