Víkend s vlky

Dlouhá cesta domů

Druhá noc v Sandersově chatě, první v bydlišti mého dědy, který mým opravdovým prarodičem ani nebyl. Noc z neděle na pondělí. Víkend končil, rodiče se měli vrátit z konference a já... Já byla uprostřed temného zasněženého lesa.

Z neklidného spánku mě definitivně probralo kovové drnčení. Byla jsem zmatená, co to mělo znamenat? Nielse ani Sanderse to však neprobudilo, spali moc tvrdě.

V momentě, kdy drnčení ustalo, jsem sklouzla z pece tentokrát bez úrazu a proplížila se přes místnost. Podivila jsem se, že mi je nějak podivně úzko. Prkenná podlaha mírně zavrzala. Zadržela jsem dech a rozhlédla se ve tmě kolem. Nic se nehýbalo. S úlevou jsem zatáhla za kliku a pronikla do stodoly.

Ani jsem se nestačila rozhlédnout kolem, když mě málem skolil infarkt. Stín seděl přede mnou a zíral na mě s tlamou otevřenou a jazykem ven.

,,No jo," zalapala jsem po dechu. ,,Buď hodnej, ano?" Se vší opatrností jsem ho pohladila po srsti. V ten moment mě něco šťouchlo zezadu do lýtek a já málem vykřikla.

,,Sierro!" sykla jsem. Na vlčici bílý obvaz přímo zářil. Očichala se se Stínem, ale já už jim nevěnovala pozornost. Zamířila jsem k druhým dveřím ve stodole, dveřím od kůlny. Nikdy jsem to tam neviděla celé, jen jsem tam nahlédla. Drnčení muselo jít buď ze stáje, nebo odtud.

V tom se zvuk ozval znovu a Sierra slabě a tiše zavyla. Zřejmě je ten noční lomoz taky rušil. Bez obtíží jsem nalezla velkou kovovou skříňku se sluchátkem. Co však jsem nenašla, bylo světlo, proto jsem vše musela vypátrat potmě. Nebylo to nic jiného než místní telefon, na stejném principu jako náš domácí.

S tlukoucím srdcem jsem potichu sluchátko zvedla. Do černočerné tmy se rozlehl napjatý ostrý hlas. ,,Pane Sandersi? Volám Bobovi Sandersovi?!" Nečekal na odpověď. ,,Hledáme dvě děti, jsou zřejmě v tomhle lese. Každý vycházel odjinud, nemusejí být spolu..."

Plynule, ale dost urychleně jsem posadila telefon zpět na držák. Dýchala jsem zrychleně a omráčeně koukala do zdi. Už po nás pátrají. Rodiče se už dávno vrátili, anebo Sebastian. Co s námi bude? Zpanikařila jsem a nedokázala udělat rozumný úsudek. Měli jsme domů přece trefit bez toho, aby nás tam dovlekla policie jako trestance na útěku. Nejlépe dnešní odpoledne, nebýt té bouře. Bylo mi na nic.

Teprve teď jsem si uvědomila, že během noci jsem musela dostat vysokou horečku, moje čelo doslova hořelo. Teplota mě teď moc nezajímala. Nechtěla jsem, aby mě našla policie a odvedla jako pašeráka nebo zloděje. Potřebovala jsem se dostat domů sama. Hned.

Ortézu jsem našla spolu s oteplováky na seně u hlavního východu ven. Svižně jsem si nasadila zimní boty, oblékla bundu.

Vzpomněla jsem si na věci, která mě v kůlně upoutaly. Dvě GPS navigace. Jednu jsem si přivlastnila a zmáčkla tlačítko zapnutí. Nic. Po pár marných pokusech se mi konečně podařilo tu krabici přimět k chodu. Stačilo zadat zaokrouhlené souřadnice našeho domu, které jsem si, světe div se, pamatovala a pak klouzat prstem po mapě tak dlouho, než jsem našla mýtinu a malý šedý obdélník chaty.

Systém vygeneroval deset kilometrů, necelé dvě hodiny chůze, pokud bych šla přímo. Musela bych ale přejít řeku, ačkoli náš dům se nacházel na stejném břehu, co chata. To bych nějak zvládla, je to přeci jen kratší cesta.

Za dvě hodiny doma, utěšovala jsem se, nasadila si kuklu a na ni čepici a otevřela nezamčené dveře do mrazu, kde se bez ustání snášel sníh.

Co jsem nedomyslela, bylo, že sněhu se za den sneslo tolik, že hned při prvním kroku jsem se propadla po stehna. Udělala jsem další krok a další. Možná komický pohled, pro mě však ubohý. Byla jsem pološílená ze života ve sněhu a ledu a vzácného slunce, tohle byla noční můra, ze které jsem se zoufale snažila dostat ven.

K tomu jsou sněžnice, docvaklo mi, a také to, že Sanders musí nějaké mít. Otočila jsem se a hned pár metrů za mnou, na prahu dveří, který byl zvýšený schody, stál Niels. Zíral na mě v naprostém šoku, brzo se však vzpamatoval a třemi skoky a jedním skoro krokem, kdy mu sníh zabránil se hnout, stál u mě.

,,Co to vyvádíš?" zděsil se, když mě viděl stát ve sněhu jako omráčenou. Byla jsem jako v kómatu, neschopná mu odpovědět, jako bych stále spala, či co. Jen jsem očima propalovala sníh a mlčela.

,,Kareen, v pohodě?" Vrhl na mě nervózní pohled. Neměl ani bundu, natož čepici, jen tak vyrazil ven, aby se dozvěděl, co se se mnou stalo. Pohled na jeho tvář mi připomněl, proč stojíme tady, v chladné noci, ale cítila jsem důvod jen povědomě, nějak jsem si nemohla vzpomenout.

Niels mi jedním tahem sundal kuklu i čepici, když mě ovanul studený vítr, trochu jsem se probrala. Vzduch mi načechral tmavé vlasy, do jejichž kudrn se snášely vločky a některé se ihned rozpustily. ,,Pátrají po nás," hlesla jsem bezvýrazně.

,,Aha." Niels chápavě kývl. Nechápala jsem jeho klid.

,,Co se stane, až nás najde policie?" vydechla jsem. ,,Kam nás pošlou? Dostaneš se do pasťáku a já... Mě asi pošlou do ústavu pro duševně chorý!"

Niels na mě zkoumavě zíral. ,,Nepošlou mě do pasťáku," koutky úst se mu zvlnily do pobaveného úsměvu.

,,Říkal jsi, že to chtěli udělat," namítla jsem. ,,A můj status by se dal díky posledním dnům završit jako bláznovství."

Kluk zavrtěl hlavou. ,,Neměli jak dosvědčit moji vinu, nebo nevinu, tak mě nechali. Pojď dovnitř, vyřeší se to," navrhl.

Bez toho, aniž bych se řídila jeho slovy, jsem pokračovala. ,,Naši mě zabijou. Nikdy jsem sama venku nebyla. Nikdy ne tak daleko. A jsem navíc šílenec. Ve dne vypadám v pohodě a v noci... Však se podívej, co právě vyvádím. A potom policie... Nebude to jen tak. Je to moje chyba, to, že jsem se ztratila," hlesla jsem.

,,...I můj pokus o zmrznutí ve sněhu..." usmál se Niels trochu pobaveně. ,,Když nám budou chtít něco vyčítat, nejdřív všechny ty křivdy sečteme my jim. Jsme jen válečný oběti, Kareen. Všechno zlo dopadlo na naše hlavy. Tvoje samota i můj pocit viny. Nemůžeme za to přece."

Zadíval se do dálky, a pak se mu tvář rozjasnila. ,,A když si to dospělí stejně neuvědomí, utečeme spolu do Kalifornie," navrhl. To bylo tak pohádkově idylické, až jsem se skoro rozesmála, ale na to jsem byla pořád dost úzkostlivá. Idylické, napadlo mě, ale zdaleka ne nemožné.

,,A za dva dny budeme v Monterey," zasnil se.

,,Proč v Monterey?" podivila jsem se.

Vrhl na mě překvapený pohled. ,,Tam bydlím!" prohlásil hrdě. ,,Teda bydlel jsem," připustil.

Pokrčila jsem rameny. ,,Nevadí. Stejně, jak bychom zaplatili tolik peněz na letenky?" zajímala jsem se. Z mé malé kapsičky asi sotva.

,,Co vykrást menší banku, když už jsme na útěku? Psanci do konce života," navrhl Niels z legrace. Zdvihla jsem obočí a on se rozesmál, tentokrát nahlas a doopravdy. ,,Ještě, že máš mě," podotkl teď už docela vážně. ,,Na letenky mám, pochopitelně."

,,No jasně, pan Zámožný," protočila jsem panenky. Zabrzdil mě.

,,Ale ne. Opravdický tisíce na opravdickým učtu." Jeho zuby v úsměvu se blyštily i ve tmě. ,,Víš, říká se tomu matka bytová architektka a otec právník," vysvětlil.

,,Jsou všichni v Kalifornii právníci?" podivila jsem se.

Pokrčil rameny. ,,Ti, co si umějí nahrabat peníze, ti ano. Jen by mě zajímalo, co s takovým přebytkem dělají jiného, než že je posílají synovi kriminálníkovi na účet."

,,Třeba si zaplatí dovolenku," navrhla jsem.

Skepticky na mě pohlédl. ,,Viděla jsi někdy Monterey? Tam to všude vypadá jako na dovolence."

Donutil mě zvlnit rty do úsměvu. Dokonce jsem se mu dokázala dívat přímo do očí, aniž bych si připadala na dně.

,,No vidíš," zaradoval se. ,,Už blázen nejsi. Neboj, pomůžu ti chovat se zase normálně," usmíval se dál. Možná na tom bylo něco pravdivého. Třeba mi Niels opravdu mohl pomoct, když ho budu mít poblíž. Jeho sebevědomí bylo nezdolné a naděje obrovská. A najednou jsem uvěřila tomu, že jednou budu opravdu šťastná a na osamělost úplně zapomenu.