Poletíme

Možný střet

Šel jsem ven. Potřeboval jsem vypadnout. Zdálo se mi, že za posledních pár dnů jsem se nemohl ani nadechnout. Stalo se toho hodně. Lů mi pomáhala se ze všeho vzpamatovat, ale moc dobře to nešlo. Ona to věděla, já to věděl. Musím, ale říct, že zážitků jsem měl najednou mraky. Vůbec ne ty špatné, jako omráčení trolla nebo zabití baziliška, ale ty, co mají mít lidé mého věku, jako ztrapnění na veřejnosti nebo flirtování s McGonagallovou. To byla sranda...

Denní věštec jsi, ale pomalu začínal všímat, že Harry Potter zmizel. Koneckonců všiml si toho i sám Voldemort. Harrymu se o tom často zdálo. Úspěšně, ale zatím blokoval vpády do své mysli. Dejme tomu, že se naučil nitrobranu, i když to furt ještě někdy nezvládal.

Přišlo mu, že je jakýmsi zvláštním způsobem propojen s Voldemortem. Děsilo ho to. A děs se poté proměnil ve vztek a vztek touhu cvičit a zlepšovat se ještě více. Harry tak prakticky neměl čas. Vynikal skoro ve všech předmětech, které se týkaly bojů nebo záchrany lidí. Lů si z něj často dělala srandu, že po něm už i Snape pokukuje zvláštně. Harrymu to, ale nevadilo vlastně Snape byl pro něj teď nejmenší problém. Dokonce zjistil že toho člověka obdivuje a ano dokázal uznat, že Snape je docela hezký chlap. V den, kdy jsi to připustil dostal hysterický záchvat a ještě teď si z něj Lenka občas dělala srandu. Konec konců, Lů se hodně změnila. Pomyslel si Harry. Už nepovídala storky jen o chroptalech nebo Alžírských muflonádech. Dokázala se bavit o všem možném, ale Lů novým kouskům nenaučíš, takže její oblíbený předmět zůstal. Kouzelní tvorové pro ní byli smysl života. Občas si Harry připadal, jako jeden z nich... 

Nicméně nestěžoval si. Vraťme se, ale k cvičení. Nejen, že přišel na to, jak nechat zmizet křídla, ale i jak se změnit na své staré já. Nějaké rysy z proměny mu ještě zůstaly. Třeba jeho výška, vystouplejší lícní kosti, taky se sem tam našel v jeho uhlově černých vlasech bílí pramen, ale byl to začátek. Nikomu o tom, ale neřeknul. Nechal jsi to pro sebe. Jako všechno důležité. "Myslím, že proto mně bolí srdce a mám pocit, že nemohu dýchat." Špitnul si pro sebe. 

Vylezl na Astronomickou věž. Dýchal. Zhluboka dýchal a snad doufal, že ho ten těžký balvan na jeho srdci jednou opustí. Protože on, jedině on má tu moc, kterou pán Zla nemá. Jak on tu věštbu nenáviděl. 

Jak se tak díval z Astronomky, uviděl pohyb. V tuto dobu, dovolil si říci, by bylo velice pravděpodobné, že je to nějaké zvíře, ale Harry měl divný pocit. Znal ho. Poznával ho, měl ho vždy, když se k něčemu uchylovalo.  Vždy, když se měl znovu dostat do bezpečí. Když uviděl obrys postavy a spěšný krok, už si nešlo namlouvat, že je to nějaké zvíře. Zatím se, ale nehýbal. Proč letět po hlavě do nebezpečí. Zůstával tedy a jeho smaragdy pozorovaly postavu, tak že si myslel, že do ní sám Harry propálí díru pohledem. Však i osoba cítila pohled. Pořád se nejistě otáčela. Byla nervozní. Pak Harry uviděl další postavu. Vycházela ze zapovězeného lesa. Hopsala si to přímo k postavě. Harry to viděl a dokonce tušil, kdo je ta postava ze zapovězeného lesa. "Je to Lenka." Zašeptal si pro sebe zděšeně. Šla cizinci naproti. Ona sama ho však nemohla vidět. Harry však ano a rozhodl se hned. Tiše vzlétnul. A pomalu potichu se přemístil nad Lenku. "Vím, že jsi tady anděly můj."  Řekla zasněněji víc než obvykle. Harry se zděsil. V průběhu svého samo-učení se naučil i teoretické základy nitrozpytu, ale nevěděl, jak ho použít prakticky. "No teď by se ti to hodilo. Kdyby jsi nebyl líné prase a učil se víc, tak už to máš dávno zmáklé a mohl si upozornit Lů na toho podezřelého." Běžely mu tyto myšlenky hlavou. 

Dvě osoby k sobě došli. A Harry věděl, že jeho zvláštní pocit byl správný... 

Doufám, že tato kapitola se Vám líbila. Troufám si tvrdit, že je trochu delší než ostatní. Přeji krásný zbytek dne všem.