Proč bychom se netrápili

1. Den na piču

Vyjde před vysokou budovu a do plic vtáhne vůni letního vzduchu. Konečně změna po dvanácti hodinách strávených s pacienty, kteří si jsou vědomi toho, že oddělení na kterém leží je jejich poslední zastávka před konečnou. Nasadí si sluneční brýle aby se rozhlédla po parkovišti. Černý bavorák na konci parkoviště zatroubí a tak k němu pomalu zamíří.

Unaveně sjede na sedadlo spolujezdce a otočí hlavu k řidiči. „Čau." „No nazdar ségra. Tak jak bylo?" Zhluboka se nadechne a otočí hlavu dopředu, „Totálně na piču." Nastartuje a pomalu vyjede na silnici, „Kdo to byl?" zeptal se po chvíli, když sama nezačala. „Muž po těžké autonehodě. Skoro týden byl v kómatu. Každý den tam za ním chodila manželka a děti, které mu pokaždé přinesly nové obrázky a hodiny vyprávěli co celý den dělali," cítila se unaveně a pokaždé když někdo zemřel to bylo těžké.

Dělat na aru bylo psychicky náročné, ale zároveň si tam uvědomovala, jak málo si vážíme zdraví a všeho, co bereme za samozřejmost. „Kam to jedeš?" rozhlédne se, když minou odbočku k jejich domu. „Ještě se někde stavíme," zvedne jeden koutek v jeho typickém úsměvu. Nadzvedla jedno obočí a prohlédla si jeho profil.

Měl svou typickou snapbackovku, ze které mu vykukovaly hnědé vlasy. Černé Ray Ben brýle zakrývají jeho oči ve stejné barvě jako vlasy. Vypadal starší než ve skutečnosti byl, mírné strniště mu přidávalo na mužnosti. Osmadvacet by mu nikdo netipoval. Byl jen o tři roky starší, ale občas měla pocit, že spolu vypadají spíš jako otec s dcerou.

Matka se s jejím otcem rozvedla, když jí byli tři. Ani ne za rok si našla nového přítele, který byl stejně jako ona rozvedený a z prvního manželství měl syna. Od první chvíle co se s Kylem potkali byli jako praví sourozenci, jako dvojčata. I když si to nepamatovala, vždycky to byl její ochránce; starší brácha, který jí vždy kryl záda tak, jako ona jemu. Jeho otec naneštěstí zemřel na zápal plic před pár lety. S Kylem je to hodně sblížilo, i když si byli blízcí vždy, tehdy spolu každý večer usínali a každou noc ji budil jeho pláč a ona ho utěšovala. Přesto že se snažil vypadat drsně, ona jediná věděla jaký ve skutečnosti je.

Zatočí na parkoviště supermarketu, „Hned jsem zpátky," zapne rádio a zavře oči. Je totálně mrtvá, ale přes to nedokáže usnout. Bouchnou dveře kufru a za okamžik se objeví Kyle, „Tak jedem," za pár minut vjíždí do garáže.

„Dík žes pro mě přijel," obejde auto a z kufru vytáhne čokoládovou zmrzlinu. „V pohodě, myslím že to byl dobrý nápad," uculí se. „Jsi nejlepší," obejme ho a on ji spokoje sevře v náručí. „Tak jo, dej si sprchu a sejdeme se u mě," přikývne a vyjde do patra.

Mají pokoje vedle sebe, propojené koupelnou a společnými dveřmi. Zamkne jeho vchod a pustí vodu. Shodí ze sebe oblečení a vleze pod tekoucí vodu. I když se pokaždé před odchodem z nemocnice sprchuje, teprve po sprše doma, když se vydrhne přestane cítit pach desinfekce. Umyje si i vlasy a smyje makeup. Ze skříně si vezme pohodlné tepláky a triko.

Otevře dveře do Kylova pokoje a najde ho sedět na posteli. Usměje se a pokyne jí, aby se posadila vedle něho. Vyskočí na postel a zaleze k němu pod deku. Podá jí lžičku a nastaví kyblík se zmrzlinou, aby si mohla nabrat. „Tak co to dneska bude?" zeptá se a na počítači otevře složku s filmy. „Nějakou komedii," odpoví s plnou pusou zmrzliny. Uchechtne se a chvíli ji pozoruje jak se láduje. „Tak jo."

Opře se o jeho paži a on ji obejme kolem ramen. Ani ne za půl hodiny nevnímá ani film ani Kyla, který ji opatrně položil a přikryl. Tiše vstal a odnesl nádobí do kuchyně, „Kyle? Je Anna doma?" otočí se na matku a přikývne, „Jo, dnes měla v práci další konečnou, tak jsem koupil zmrzlinu a před chvílí usnula." Vděčně se na něho usměje, „Jsi moc hodný." Vrátí se zpět nahoru a lehne si vedle Anny, která se k němu se zabručením přitiskne.

Probudí ji potřeba jít na záchod. Posadí se a otočí na Kyla, který leží vedle ní jen v boxerkách. Už by s tím posilováním měl přestat, nebo z něho bude kus šutru, ušklíbne se při pohledu na pravidelně se zvedající dokonale vyrýsovaný hrudník. Vstane a co nejtišeji vejde do koupelny.

„Ahoj zlato," pozdraví ji s úsměvem mamka, když sejde dolů aby si vzala něco na jídlo. „Ahoj," pozdraví ji a otevře lednici aby zjistila na co má chuť. Nají se a vrátí zpět do pokoje, kde zapne počítač. Otevře zprávu od své nejlepší kamarádky.

Zoe: Ahoj, nešla bys na kafe?

Pousměje se a ihned jí odepíše:

Jasně, kafe beru v jakoukoliv denní dobu! Ani ne za minutu přichází odpověď: OK, tak za hodinu v kavárně na náměstí.

To tak akorát stihne ze sebe trochu udělat člověka. Zamíří do koupelny, kde své dlouhé hnědé vlasy sepne do vysokého culíku. Oči namaluje jemnými stíny a dá řasenku. Nakonec otevře krabičku s náušnicemi. Nakonec zvolí černé oboustranné kuličky se zlatým lemem. Ze skříně vytáhne černé legíny a červený nátělník, který je v zadu delší. Přes rameno hodí černou kabelku s peněženkou a seběhne dolů.

„No ne, tobě to sluší," pochválí ji mamka. Kyle sedící k ní zády se otočí a sjede ji pátravým pohledem, „Jdeš na rande?" povytáhne jedno obočí a nadzvedne koutek. Pokrčí rameny, „Ne, jen se Zoe na kafe," přikývne a po tom co si ji ještě jednou prohlédne se otočí zpět a dál se věnuje tomu, co zrovna dělá. Přimhouří oči a přejde k němu, opře se o jeho ramena a skloní se těsně k jeho uchu aby mohla zašeptat tak, aby to mamka neslyšela: „Na rande jdu až pak," otočí se a odejde.

Jen co za sebou zavřela dveře se ozve zvuk příchozí zprávy, a další a další. Vytáhne telefon ze zadní kapsy kalhot a potutelně se ušklíbne.

Kyle: Až pak?! S kým? Kam? Proč o něm nic nevím?

Je rozhodnutá svého dotěrného bratra ignorovat dokud nedorazí do kavárny, kde bude mít prostor se soustředit na odpověď a zároveň ho nechat vydusit.

Jen co vejde dovnitř zjistí, že Zoe ještě nedorazila. Posadí se k rohovému stolu pro dva a vytáhne telefon, který co deset kroků neodbytně cinkal. S povzdechem otevřela konverzaci a začala číst:

Kyle: Annabello! Přestaň mě ignorovat a odpověz! Proč o něm nic nevím? Myslel jsem, že si říkáme všechno? No tak, ségra! Přestaň si hrát na záhadnou!

„Co si dáte?" u stolu se objevila servírka s milým úsměvem jako vždycky. „Poprosím late, díky," oplatí jí úsměv a po tom co si objednávku napíše odejde aby ji připravila. Skloní se zpět k telefonu, zamračí se a našpulí rty. Nesnášela když jí říkal Annabello, není žádná hororová postava. Tento druh filmu nesnášela a on to moc dobře věděl.

Chvíli přemýšlela a pak se její palce začaly pohybovat po display:

Tak za prvé, Kyklope, nevidím důvod, proč bych ti o něm měla říkat. Ty mi snad říkáš, kdy jdeš za nějakou nabíječkou z toho svojeho harému? Ne! A nezajímá mě to! A za druhé i kdybych na rande šla, je ti po tom putna! Ale nemusíš se bát, já budu do smrti sama jen s kyblíkem čokoládové zmrzliny a diskem plným filmů.

Bodne ji u srdce a smutně si povzdechne. Kde by taky nějakého chlapa sehnala? Většinu času tráví v nemocnici a doma buď dospává, nebo šprtá na zkoušky, které se nepříjemně rychle blíží. Zmáčkne odeslat a vypne zvuky. Chce mít od něho aspoň na chvíli klid.