Proč bychom se netrápili

8. Narozeniny

Během pár dní je schopná se sebrat a všechnu svou energii a pozornost zaměří na učení. Má na to jen pár dní, které uběhnou velice rychle.

Vyjde před budovu a nasadí si sluneční brýle. Pomalým krokem zamíří k náměstí, kde si za odměnu koupí svou oblíbenou kávu a v obchodě zmrzlinu. Po příchodu domů se složí do křesla, břicho po chůzi začínalo už pěkně bolet. Dopije kávu, vezme zmrzlinu a otevře ji. Kuchyně je až moc daleko aby si zašla pro lžičku a tak si nabere na prst.

„An?" Kyle křičí na celý dům a dupe jako stádo slonů. „V obýváku," zavolá na něj. „Ahoj, tak co? Neodpovídáš na zprávy," posadí se vedle ní a netrpělivě si ji prohlíží. Přeletí pohledem kelímek od kávy i zmrzlinu. „No?" zeptá se nedočkavě a nakloní hlavu. „Nepoznáš to?" popíchne ho s vážným výrazem. „Těžko říct, dá se to vyložit jako zajídání smutku stejně jako oslava," nadzvedne koutek a natáhne k němu ruku se zmrzlinou.

„Vážně?" na tváři se mu rozlije úsměv. „Jo," prudce ji obejme až zaskučí bolestí. „Promiň, promiň," odtáhne se. „Ne, v pohodě, jen," sakra, proč nemůže držet pusu. Šibalsky se usměje a znovu ji obejme, tentokrát jemněji a déle. „Jsi nejlepší," odtáhne se od ní a nabere zmrzlinu na svůj prst. „Teď se nebudu cítit jako necitlivý sobec, když se zeptám, jestli bys mi zítra pomohla s oslavou," na pár vteřin se zatváří zmateně, protože vůbec neví o čem mluví, ale pak se zatváří že přesně ví, i když nemá ponětí. „Jasně," přikývne a snaží se vzpomenout na co zapomněla.

Když Kyle odejde, vytáhne telefon a zobrazí akce. „A do prdele," zakleje. Jak mohla zapomenout kolikátého je? Připomínku Kylových narozenin má nastavenou o pár týdnů dřív, aby nezapomněla koupit dárek, ale to byla v nemocnici a měla telefon vypnutý. A pak se učila na zkoušky a úplně zapomněla sledovat datum.

Tak jo, přemýšlej, bubnuje prsty do studeného plastu. Musí se převléknout a jít do obchodu. Po hodině stojí uprostřed nákupního centra a pořád nedokáže vymyslet, co by mu koupila. Rozhlédne se a její pozornost upoutá žena pár metrů od ní. Už ji někde viděla, ale kde.

„Rebeco?" žena se k ní otočí a tím potvrdí její domněnku. „Anno? Ahoj," „Ahoj," usměje se na ni přejde k ní. „No, asi bych se měla ještě jednou omluvit za to posledně, já-" „Ne, to je v pohodě," skočí jí do řeči, „Kyle mi to vysvětlil a chápu to. Každý má občas den blbec." Vděčně se na ni usměje, „Tak jo, uvidíme se zítra?" Rebeca se zatváří nechápavě, „Zítra?" „Na Kylových narozeninách," zatváří se hodně zmateně.

„Ty to nevíš?" „A co?" připadá si úplně mimo. „Kyle a já jsme se rozešli." „Cože? Kdy?" vyvalí na ni oči. „Už tehdy mi mělo dojít, že seznamování s rodinou po pár dnech, kdy jsme se znali byl blbý nápad. Odvedl mě domů s tím, že si promluvíme další den. Oběma nám bylo jasné, že nám to spolu nemůže vyjít. I když jsem něco tušila, nechtěla jsem si to připustit. Řekl mi, že je zamilovaný do jiné a podle toho jak o ní mluvil mi bylo jasné, že s ní nemůžu soupeřit ani já, ani žádná jiná. Jeho city jsou velmi silné." „Zamilovaný? Kyle?" nedokázala tomu uvěřit. Rebeca se pousměje, „Pozdravuj ho a popřej mu za mě všechno nejlepší," přikývne a pousměje se. „Tak jo, musím jít, měj se, Anno." „Ty taky," ještě nějakou chvíli stojí a dívá se za ní.

Ještě hodinu chodí po nákupáku, ale nedokáže se soustředit na dárek, pořád přemýšlela nad tím, co řekla Rebeca. Nakonec to vzdává a vrací se domů. Je půl osmé, což znamená že na vymyšlení dárku má čtyři hodiny. S Kylem mají svůj vlastní narozeninový rituál. Dárky si dávají před půlnocí dne, kdy mají narozeniny, aby byli vždy tím prvním, kdo popřeje tomu druhému. Oslavenec si vybere písničku, na kterou si spolu zatancují. Tento zvyk zavedli v době, kdy tančili.